Benzin je teď ve Spojených státech opět levnější než mléko. Američané si fotografují cenovky u pump, které zase začínají dvojkou – cena klesla pod tři dolary za galon (zhruba pod 17,60 za litr) poprvé za poslední čtyři roky. I když nyní průměrná domácnost ušetří oproti loňsku za benzin jen asi 50 dolarů (zhruba tisícikorunu) měsíčně, dokazuje to, jak obrovským jsou ceny ropných produktů fenoménem. A to nejen v životě běžného občana.

Na těžbě ropy a její ceně závisí i geopolitické přetlačování mezi státy, kvůli ropě se dle řady názorů vedly a vedou i války. Týdeník Dotyk oslovil také analytiky, kteří ceny ropy a jejich vliv sledují. Ukazuje se přitom, že jednoduchá tvrzení typu „Západ vedl válku v Iráku kvůli ropě" nebo „současný pád cen ropy je namířen proti Putinovu Rusku" zdaleka nejsou tak jednoznačná, jak se vyznavačům jednoduchých pravd může zdát.

Faktem je, že ceny ropy letos spadly ze stodolarových výšin za barel už hluboko pod 80 dolarů a jejich opětovné zvýšení se hned tak nerýsuje. Země, které patří k největším producentům ropy, mají přitom na její cenu nastaveny i své rozpočty. Protože Rusko je stále největším ropným producentem, nejrozšířenější „konspirační teorie" současnosti se týká toho, že Západ, především USA, se se svým spojencem Saúdskou Arábií snaží pokračující těžbou a zvyšováním nabídky na trhu Putinův režim dostat ekonomicky na kolena právě přes ceny ropy. Uvádíme však i další tři scénáře ropných manévrů, které dnes mohou hýbat světem.

Západ proti Rusku

Rusko levná ropa nepochybně trápí, státní kasa tratí oproti předpokladům dvě miliardy dolarů měsíčně. Návrh rozpočtu Ruské federace na roky 2015 až 2017 počítal s cenami ropy na úrovni sto dolarů za barel (a růstem ekonomiky o 2,6 % ročně). Teorie „západního spiknutí", zastávaná v Česku i za hranicemi logicky především levicovými (až komunistickými) ekonomy či politology, vychází z toho, že USA přiměly Saúdy, a de facto i celý ropný kartel OPEC k tomu, aby se těžba nesnižovala a ceny se tak nemohly zotavit.

Ani Rusko si přitom nemůže dovolit omezit těžbu, protože i „objem" se počítá a kromě toho by ztratilo trhy. Například v říjnu průměrná denní těžba Ruska dosahovala 10,6 milionu barelů. Země tak zůstala největším producentem a dokonce může trhat postsovětské těžební rekordy. Analytik Pavel Petr z Patria Online nedávno konstatoval, že Rusko by mohlo ustát ještě dva roky cenu mezi 80–90 dolary za barel.

V delším období by ale nízké ceny v kombinaci se sankcemi mohly pro Putinovu vládu představovat existenciální hrozbu. Také Petr Báča, analytik ČSOB, pro týdeník Dotyk potvrdil, že Rusko se tak patrně dostane do ještě hlubších problémů. Nižší ceny ropy mohou kromě toho zemi do budoucna svazovat ruce i v oblasti aktivní zahraniční politiky – i přes dosavadní vysoké devizové rezervy Kremlu.

Naproti tomu Petr Hlinomaz z BH Securities si nemyslí, že cenový vývoj ropy by byl až tak veden z pozice oslabit Rusko. „Pro Rusko je důležitější plyn. V plynu ‚kraluje' směrem na západ, do Evropy, a nyní čím dál tím více i na východ, do Číny. Zásah do exportu plynu by mohl být pro Rusko citelnější, ale jde v prvé řadě o objemy, a až pak o ceny," upozorňuje Petr Hlinomaz.

Ohrožený břidlicový plyn

Jiná teorie ovšem vychází z toho, že Saúdská Arábie jako druhý největší světový těžař dělá nyní v ropě svou vlastní politiku, a to dokonce i proti Spojeným státům. Přesněji řečeno proti hitu, který v USA nyní znamená produkce pohonných hmot i plynu z tzv. břidlicových formací. Břidlicový plyn v USA zmenšuje americkou závislost na dovozu, tvoří přebytky na volném světovém trhu. Pokles ceny ropy proto výrazně prověří, nakolik je břidlicový boom v USA vlastně životaschopný.

Příští rok by se břidlicová těžba v Americe mohla už stabilně pohybovat kolem jednoho milionu barelů denně. Jenže je stále velmi nákladná, a po dalším zlevnění ropy se může naopak zastavit. Podle názoru některých odborníků Saúdská Arábie nyní svými kroky (čili nesnížením těžby ani při poklesu cen) hájí či dokonce zvyšuje svůj tržní podíl mezi jednotlivými členy OPEC, a zároveň útočí na Spojené státy, jejichž rozvoj těžby představuje pro Saúdy i celý OPEC největší globální hrozbu. „USA by díky břidlici mohly překonat Saúdskou Arábii v těžbě už příští rok," domnívá se například Boris Tomčiak ze společnosti Colosseum.

„Je to ostrá hra mezi OPEC a Spojenými státy o tržní podíl. Navyšování zásob v USA nebude stačit k tomu, aby byl OPEC donucen snížit své dodávky na trh. Ne, dokud cena ropy neklesne pod 75 dolarů za barel," odhadl pro agenturu Bloomberg například komoditní stratég Hyundai Futures Will Yun. Saúdové snížili z pozice největšího dodavatele ropy z OPEC ceny za dodávky do Ameriky o 45 centů na barel na minima v letošním roce, nadto rozšířili dle ropné firmy Saudi Aramco diskont u stupně medium a heavy.

Těžební kvóta OPEC od ledna roku 2012 představuje 30 milionů barelů ropy denně. Na zasedání 27. listopadu ve Vídni se ropný kartel rozhodl, že svou těžbu ani přes prudký pokles cen neomezí. Přesto se zúčastněné země shodly na tom, že ceny ropy pod 80 dolary za barel nejsou příznivé.

Podřezávání arabské větve

Také například analytici Wood MacKenzie se ve světových médiích nechali slyšet, že nízké ceny ropy rozhodně nejsou dobrou zprávou pro Irák, Írán, Venezuelu či Rusko, které dražší naftu potřebují na „vyfutrování" rozpočtu. Zároveň se však odborníci zamýšlejí nad tím, co znamená udržování nižších cen pro Saúdy a další bohaté státy Perského zálivu. Nepodřezávají si tyto režimy větev vlastně samy pod sebou? Příjmy z ropy přece umožňují těmto zemím nejrůznějšími státními dotacemi udržovat ve svých zemích klid, aby jejich poddaní nevyvolali bouře jako v okolních státech za arabského jara. Také o bohatých šejcích platí, že mají stále velké finanční rezervy.

Zároveň ale tito ropní magnáti dotují třeba i spřízněné režimy v Egyptě nebo Maroku, a to také něco stojí. Dlouhodobé snížení příjmů z ropy by tak poškodilo i hlavní hráče.

Tajná čínská taktika

Ještě jeden scénář současný boj o ceny ropy nabízí. Podle něj je výsledkem intrik Číňanů, kteří na současném vývoji skvěle vydělávají. Ti sice na jedné straně patří k významným producentům ropy, ale zároveň jsou jejími ještě většími spotřebiteli. Proto tahají v zákulisí za nejrůznější nitky ve snaze snížit ceny nafty a umožnit tak svému neustále rostoucímu průmyslu další rozvoj. Jakmile se kola čínského ekonomického boomu zadřou, hrozí komunistickému režimu, který už nechal část lidí přičichnout k lepšímu životu, nejspíš kolaps.

I proto Číňanům vyhovuje, když mají Rusové potíže s cenami ropy. Kreml nemá moc jiných možností, kam se obracet, než na Peking. A ve snaze omezit svou závislost na exportu do Evropy už Rusové také stavějí ropovod „Síla Sibiře", jenž míří právě do Číny. A stejně tak, jestliže nyní jak Saúdská Arábie, tak Irák i Írán nyní nabízejí ve snaze udržet si pozice na trhu největší slevy pro asijské obchodníky od roku 2009 – dokonce i za cenu nižších příjmů z prodejů –, je to pro Čínu také skvělá zpráva.

Byznys především

Každá z výše uvedených variant ropného souboje má něco do sebe, jedna druhou nemusí vylučovat. Ve skutečnosti nejspíš opravdu zápolí „všichni proti všem". Ropa totiž sice je nástrojem, jímž se dá ovlivňovat politika, ale zároveň je pochopitelně obrovským předmětem byznysu. A tak i protiklady ve výše zmíněných scénářích prostě jen ukazují, že nikoliv čistě politické ideje, ale byznys je jako vždy až na prvním místě.

Ve hře totiž nejsou zdaleka jen dvě strany: těžaři na jedné a spotřebitelé ropných produktů na straně druhé. „Této klíčové komoditě se věnuje také třetí hráč, investoři do komodit, chcete-li spekulanti. Pamatuji na jeden seminář v Londýně, kde se probíralo, že ropa ještě před zpracováním průměrně třikrát změní majitele," říká Ivan Indráček, viceprezident Evropské asociace nezávislých petrolejářů UPEI. „V současné době se nedá s jistotou mluvit o tom, že by byla ropa primárně používána jako politický a mocenský nástroj. Je možné, že tyto motivy hrají sekundární roli v rozhodnutí Saúdské Arábie připustit výrazný pokles cen ropy.

Je zaměřeno proti Rusku a Íránu, primárně však jde patrně o snahu udržet si tržní podíl proti alternativním zdrojům – ropným pískům a břidlici," vysvětluje analytik České spořitelny Luboš Mokráš. Například ropné embargo z roku 1973 (OPEC tehdy záměrně snížil těžbu a zarazil export do zemí, které podporovaly Izrael v jomkipurské válce, hlavně USA a Nizozemsku) se podle Mokráše ukázalo jako sice účinný, ale dvojsečný nástroj. Na jednu stranu vyvolalo vážné potíže, na druhou stranu snahu o vybudování dostatečných rezerv a nalezení úspor a alternativ k ropě. „Proto je dnes použití ropy jako nástroje mocenského boje krajní a tedy málo pravděpodobnou alternativou," domnívá se analytik České spořitelny.

Také Petr Hlinomaz z BH Securities dnes vidí hlavní hybné síly překvapivého cenového vývoje ropy spíše v ekonomické sféře než v mocenském boji. „Cenový boj mezi USA a Saúdskou Arábií bych volně interpretoval jako soutěž, kdo prodá více ropy a inkasuje tak větší sumu peněz.

Zatímco Saúdové se asi snaží udržet příjmy předchozích let, USA mohou profitovat na rostoucím exportu ropy," zdůrazňuje. Poptávka totiž podle něj zaostává kvůli menšímu růstu globální ekonomiky. Oživení se sice dostavilo, ale jen v USA, a i to bylo přidušeno letošní extrémně tuhou zimou na severoamerickém kontinentu. Evropa však nyní stojí nad propastí třetí recese od roku 2008 a tempo růstu čínské ekonomiky slábne.

„Sečteno, podtrženo: spotřeba ropy zatím neporoste, spíše oslabí. A to jsme vynechali geopolitická rizika: Ukrajinu, Irák, Sýrii, ebolu," shrnuje Petr Hlinomaz s ještě jednou důležitou připomínkou. Nemalý podíl na poklesu cen ropy má i samotné posilování amerického dolaru. Konkrétně: zhruba třetinu z celkového poklesu z letošních červnových maxim cen ropy lze spojovat s posílením dolaru vůči jiným měnám. Ovšem stejně jako u různých „politicko-mocenských" scénářů, snažících se jednoznačně vysvětlit dnešní pohyb cen ropy, ani ryze ekonomická vysvětlení sama o sobě nejsou tou „jedinou pravdou". Na ropné manévry má jistě vliv obojí – byznys i politika.

Jednu jistotu ovšem svět mít může. „Ropa je a v nejbližších deseti letech zůstane nejdůležitější energetickou surovinou," zdůrazňuje Boris Tomčiak, expert společnosti Colosseum. Země, které mají dostatečné zásoby ropy a zemního plynu, mají určitou politickou výhodu. A svoji sílu mohou i zneužívat.