Sociální sítě

TedxPrague: Jak se dá dojít k tomu, aby se kolem změnil svět

8. listopad 2017 četba na 19 minut
Konference TedxPrague 2017

Konference TedxPrague 2017

Foto: TedxPrague 2017

Jedinou cestou, která dává smysl, je klidná cesta každodenní práce a jednoho malého kroku za druhým. Chcete-li něčeho dosáhnout ve veřejném prostoru, musíte být trpěliví. To řekl na konferenci TedxPrague podnikatel Jan Školník, který stojí za oživením broumovského kláštera. Svým způsobem lze jeho slova považovat za motto celé konference.

Konference TedxPrague, jejíž letošní ročník se uskutečnil s podtitulem Krásný Nový Svět v sobotu 4. listopadu v pražské Foru Karlín, je nezisková iniciativa, která se snaží sdílet zajímavé nápady a příběhy. Vznikla v roce 2009 v licenci globální nadace TED (zkratka z Technology & Entertainment & Design), která existuje od roku 1984. Na pražském setkání se představili ve třech programových blocích čeští i zahraniční inovátoři, jež nějakým způsobem začali svou prací přetvářet veřejný prostor kolem sebe.

Když vás donutí život

Zatímco první blok přednášek se věnoval zejména techologiím, v druhém zaznělo vyprávění hned o několika silných osudech lidí, kteří se stali inspirací pro ostatní jednoduše proto, že je k tomu donutila jejich životní situace. Dokonce taková, kterou si ani dobrovolně nevybrali. 

FOTOGALERIE

Konference TedxPrague 2017 Konference TedxPrague 2017 Konference TedxPrague 2017

To byl konkrétně příběh novináře Petra Třešňáka z Respektu, který spoluzaložil občanské sdružení propojující lidi s autismem a podílel se na vzniku filmu o autistických dětech Děti úplňku právě proto, že má sám autistickou dceru.

"Když se před 11 lety narodila, definoval mé povědomí o autismu film Rain Man. Že autisté jsou sice lidé zvláštní, ale zajímaví a vybavení mnoha mimořádnými dovednostmi. To je ale podoba vysokonfunkčního autismu. Nízkofunkční autismus, při němž dochází k nerovnoměrnému vývoji mozku a atypickému zpracovávání vstupů, se projevuje jinak. Jeho výsledkem je často problémové chování, tito lidé projevují agresi či sebeagresi," řekl Třešňák.

Toto chování se podle jeho slov začalo rozvíjet i u jeho dcerky, která přestávala spát, začala ztrácet kontakt s okolím a ve finále se i sama tloukla do hlavy.

"V jejích šesti letech jsme ji museli hospitalizovat. Bylo to mé životní dno, nic horšího jsem nezažil. Dorotka byla v holé místnosti vybavené kamerami připoutaná k lůžku a my začali přemýšlet, že to nezvládneme. Nemohli jsme vůbec spát. Uvažovali jsme, že péči o Dorotku někdo převezme. Tak jsem zjistil že se dá jít ještě níž, protože žádné místo, které by naši dceru převzalo, jednoduše neexistovalo. Centra byla přeplněná a nedalo se do nich dostat. Takže nám došlo, že se budeme muset postarat sami," popsal toto období novinář.

Rodina začala budovat systém asistentek i kamarádských služeb, který se nakonec vyvinul až ve "střední firmu". "Podařilo se nám díky tomu, že i při její vnitřní situaci je Dorotka relativně spokojené dítě. A zjistili jsme přitom, že toto naše řešení umožnily do značné míry naše příjmy a že velká většina rodin si je dovolit nemůže Začali jsme ty rodiny hledat, dostali se ke 140 z nich a slyšeli příběhy, kterým bych nevěřil, že se mohou odehrávat – že jsou to lidé, kteří neměli 26 let dovolenou, že nevycházejí z domu, že spí jen tři hodiny denně. Je to paradox doby, v níž žijeme. Sociální systém nám má pomáhat, ale těm, kteří pomoc nejvíce potřebují, pomáhá nejmíň," uvedl Třešňák.

Příběh se svou dcerou však i přesto považuje za jedno z největších obohacení, jakého se mu v životě dostalo. "Uvědomil jsem si, že Dorotka může dát svému okolí dát něco, co běžně nedostáváme. Reaguje na věci jinak, ale umí být bezprostřední a zrcadlit to, v čem žijeme. Proto s ní mnoho lidí chtělo najednou trávit čas. Vytvořila kolem nás pole solidarity. Sílu vybudovat pole emoční i fyzické solidarity mají jenom krizové životní situace. Je to poklad, ale k jeho vykopání potřebujete lidi. A těm lidem potřebujete dát najíst a napít a vytvořit kolem nich dobrou náladu, aby je pořád bavilo kopat," uzavřel novinář, jehož vystoupení vyvolalo na konferenci snad vůbec největší ohlas.

Hotové to nebude nikdy 

S příběhem o tom, co dokážou každodenní pozvolné kroky (který by mohl sloužit jako motto celého projektu), pak vystoupil podnikatel Jan Školník z Broumova. Šlo o projekt oživení broumovského kláštera. Jan Školník je šéf rodinné firmy na výrobu filtračních a izolačních materiálů Hobra – Školník. Továrnu pro tento projekt koupil spolu se svým otcem v Broumově před dvaceti lety. Dnes firma zaměstnává zhruba stovku lidí.

"Prvních pět let ve firmě bylo velice intenzivních. Pak ale vyrostla a bylo potřeba instalovat profesionální management. Věděl jsem, že noví kolegové budou potřebovat čas a prostor pro vlastní růst, a rozhodl jsem se poodstoupit a dát jim čas naučit se věci správně. Sám jsem tak získal víc času a rozhlédl jsem se kolem sebe. Objevil krásný region s barokní krajinou a v té krajině v té době ztichlý barokní benediktinský klášter."

V Broumově Školník rozpoznal podle svých slov místo s potenciálem pro plný a klidný život mezi sympatickými lidmi a s krásným kulturním vyžitím. Vlastní realita ale s touto vizí moc neladila. Broumov byl součástí regionu s řadou sociálních problémů, lidé z něj odcházeli nebo ztráceli naději. 

"Takovou věc nezměníte jedním střihem. Jedinou cestou je klidná cesta každodenní práce a jednoho malého kroku za druhým. Začali jsme s klášterem," popsal začátek postupného oživování Broumova podnikatel.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/3
DALŠÍ ČÁST