Téměř padesátiletý Khaled Karimo a jeho manželka Hiba Albassirová si přístup Němců pochvalují. V Damašku měli obchod se zahradním nábytkem. Nyní jsou již třetím rokem v Německu a v Berlíně si otevřeli rovněž obchod. Tentokrát s kancelářským nábytkem. Jak posledních dvanáct měsíců ve „vysněné" evropské zemi hodnotí?

Nahoru a dolů

„Celý rok byl nahoru a dolů. Snažili jsme se rozhýbat obchod s nábytkem. Některé dny ale do obchodu vůbec nikdo nepřišel," svěřila se týdeníku Die Zeit Hiba Albassirová.

Časopis je vyzpovídal rok poté, co s nimi mluvil poprvé. Novináře zajímalo, jak se jim žije a co se změnilo. Obchod moc nefunguje, dostávají podporu od úřadu práce. „Nechceme žít na úkor státu," říká žena v hidžábu (kukla zahalující vlasy a krk, obličej je odhalen – pozn. red.) s tím, že lidé na úřadě jsou moc milí a nápomocní.

S dětmi bydlí ve čtyřpokojovém bytě v berlínské čtvrti Spandau. „Naše děti by se měly dobře integrovat do německé společnosti, ale ponechat si svou kulturu. Jsou to Syřané a měli by se učit také arabsky. Němčina ale pro ně není problém," vysvětluje Albassirová.

Synovi je 17 let a připravuje se na maturitu, dceři je 14 a učí se anglicky a španělsky, dodala. Pro ni jako matku je nejdůležitější, že se její děti v Německu cítí dobře.

Plivance na východě

Strojař Taha Haouari, kterému je 40 let, se usadil ve Frankfurtu nad Odrou u polských hranic. Žije v garsonce a německy mluví jen málo. Jeho zkušenost s Němci je méně pozitivní. „Nedávno na mě někdo na ulici plivl. Tady se to stává mnoha Syřanům," svěřil se novinářům.

V Sýrii měl na starosti programování směsí v cementárně, nyní je hodně doma a učí se němčinu. Před rokem, kdy byl v Německu jen pár týdnů, byl z Berlína odeslán do Eisenhüttenstadtu, kde uprchlíci spali na zemi bez matrací. Po šesti dnech byl převezen do obce Sielow u polských hranic. Tam spal v tělocvičně společně se sto deseti uprchlíky. Často nefungovalo topení – i 14 dnů, postěžoval si Haouari. Protože umí topení spravit, nechali jej vyměnit vadné díly a topení zas fungovalo.

V malé obci bylo těžké najít práci a vlastní byt, proto se po půl roce přestěhoval do Frankfurtu nad Odrou. Rád by v Německu začal podnikat a prodávat stavební stroje. Jako Syřan ale prý od banky nedostane úvěr.

Na úřadu práce prý nejsou moc vstřícní, ale dali mu naději, že by mohl dostat finanční pomoc od státu a startovní kapitál. „Myslel jsem, že tu budou lidé otevřenější, ale jediný Němec, kterého jsem poznal, je můj učitel němčiny."

Myslel jsem, že tu budou lidé otevřenější, ale jediný Němec, kterého jsem poznal, je můj učitel němčiny.

Prý má štěstí, že schytal jen plivanec, jiní uprchlíci byli i napadeni, dokonce lahví od piva. Každý den si volá přes Skype s rodinou, v Sýrii má čtyři děti a manželku.

Požádal si o sloučení rodiny, ale jeho dcera, které je dvacet, už vízum nemůže dostat. Proto se snaží pro ni vyřídit studentské. „Usiluji o to najít si práci, ale zde ve Frankfurtu to je slepá ulička." Manželce prý o tom, jak špatně se mu zatím v daleké zemi žije, radši nevykládá.

Jak se spí v leteckém hangáru?

Zdroj: Youtube

Berlín: Stále v hangáru

I když se příliv uprchlíků do největší evropské ekonomiky oproti loňsku výrazně zpomalil, příchozí stále někde zůstávají v provizorních ubytovnách. Loni v říjnu se otevřelo nouzové ubytování pro uprchlíky v hangárech na berlínském letišti Tempelhof.

V té době měsíčně do Německa přicházelo na dvě stě tisíc uprchlíků, letos v říjnu to bylo jen patnáct tisíc. V nouzovém ubytování, které mělo původně být na dva týdny, ale stále bydlí tisícovka lidí.

„Snažíme se to tady udržovat v čistotě. Pokud však žijete rok bez soukromí, změní vás to," říká šéf organizace Tamaja Michael Elias, která má největší uprchlické centrum v Německu na starosti.

Sám přišel před mnoha lety do Německa z Libanonu. Lidé musí čekat na to, až dostanou azyl, a pak si musí najít bydlení. Dlouhé čekání v nich často vyvolává agresivitu, fatalismus, deprese. V Berlíně nadále v nouzových podmínkách spí na dvacet tisíc uprchlíků.