Když si Miloš Forman vybral začátkem 80. let do role Amadea Toma Hulceho, narazili oba záhy na jeden problém: Hulce neuměl hrát na klavír, přičemž film obsahoval celou řadu scén, v nichž se Mozart předvádí nejen jako geniální skladatel, ale také jako úchvatný klavírní virtuos. Mladý herec ale o roli hodně stál, proto během příprav filmu strávil řadu týdnů nad klávesnicí a naučil se skutečně hrát.
Pokud se zaposloucháte do zvuku jeho filmového klavíru, zjistíte zvláštní věc: od dnešních klavírů se jeho zvuk liší. Hulce totiž hraje na fortepiano, jednoho z předchůdců dnešních nástrojů, na nějž se hrálo zejména koncem 18. a začátkem 19. století. Svou klavírní hudbu pro něj psal nejen Wolfgang Amadeus Mozart, ale třeba také Fryderyk Chopin, Josef Haydn nebo mladý Beethoven. Chcete-li se tedy poslechnout Mozartovy klavírní sonáty přesně v té podobě, jakou měly, když je hrál mistr sám, dnešní klavír na to nestačí. Musíte sáhnout po fortepianu.
Český Texasan irského původu
A právě v této souvislosti stojí za zmínku, že jeden z nejznámějších světových výrobců replik těchto fortepian, včetně původních fortepian Mozartových, Chopinových a Haydnových, žije a pracuje v České republice v malé obci Divišov asi 40 kilometrů jihovýchodně od Prahy. Jmenuje se Paul McNulty a je to čtyřiašedesátiletý Texasan irského původu. Už třiadvacet let vyrábí v Česku přesné kopie fortepian a prodává je do celého světa. Nedávno získal české občanství.
"Amadea jsem viděl a byl jsem uchvácený. Ale lépe si z něj vybavuji dechové nástroje, než klavíry," řekl Dotyku k tomu, jak tento film coby odborník vnímal.
McNulty se narodil v roce 1953 v Houstonu. V 70. letech studoval klasickou kytaru na konzervatoři ve městě Peabody ve státě Massachusetts a současně se začal zajímat o historické nástroje - zajímala ho například hra na loutnu. V roce 1978 však přešel ze hry na ladění klavírů a začal studovat technologii strunných a klávesových nástrojů u Billa Garlicka, tehdy jednoho z nejlepších učitelů a mentorů začínajících klavírních techniků. Při závěrečné zkoušce pak získal nejvyšší možnou kvalifikaci.
Načež nastal v McNultyho životě nastal určitý zlom - namísto kariéry u americko-německého výrobce klavírů Steinway, kde získal nabídku na místo klavírního technika a restaurátora starých nástrojů, se rozhodl stát se tvůrcem a stavitelem fortepian. První dílna, v níž pracoval, patřila Robertu Smithovi a nacházela se v Somerville na severovýchodě Bostonu. "Vzal jsem svůj diplom, šel jsem za ním a řekl jsem mu: ´Budu pro vás pracovat za dolar za hodinu.´ Na to nemohl říci ne," vyprávěl McNulty v obsáhlém materiálu, který o něm přinesla francouzská tisková agentura AFP.
Cesta za vlastním snem ale nebyla jednoduchá. "Když jsem začal nahlas uvažovat o tom, že bych vyráběl vlastní fortepiana, tak se mi smáli jak můj mistr, tak i jeho nepříliš důvtipný kumpán. Myslím ale, že oba protestovali až moc, a právě to byla chvíle, kdy se ve mně utvořila určitá víra, která mě zatím nezklamala," popsal Dotyku "spouštěcí moment" stavitel fortepian.
U Smithe strávil dva roky, načež ho zlákal evropský kontinent.
Do Evropy zavítal v roce 1986, když ho klavírista a hudební skladatel John Gibbons pozval, aby se zúčastnil jeho evropského turné s nizozemským Orchestrem osmnáctého století Franse Brüggena. Ještě týž rok McNulty se přestěhoval do Amsterdamu. Jeho další zastávkou pak už byla jen Česká republika. V ní se usadil a už tady zůstal.
"Co se mi tady nelíbí? Příliš mnoho cibule v sekané, to je starý problém. Co se mi líbí, jsou mé současné aktivity a já vím, že nikde jinde na Zemi bych neměl takovou šanci vyžít se jako zde v České republice. Tady zůstanu," odpověděl Dotyku s humorem na otázku, co se mu na Česku líbí a co ne.
Ideální české mikroklima
Z Nizozemska do Česka se stavitel fortepian přestěhoval v roce 1995, a to proto, že hledal ten nejlepší možný materiál, z něhož by se daly repliky dávných hudebních nástrojů stavět. Našel ho totiž právě tady.
"V Čechách je na Šumavě Schwarzenberský les, v němž Schwarzenbergové vybudovali na přelomu 18. a 19. století přeshraniční plavební kanál až k přítoku Dunaje. Ten kanál je široký právě tak na to, aby jím propluly kmeny starých smrků. Od roku 1790 do roku 1870 se tudy dopravovaly do Vídně jen staré smrky na výrobu pian. Zdejší mikroklima bylo ideální pro rezonanční dřevo, a to platí stále. Schwarzenberský les je proto dodnes zdrojem původního dřeva pro fortepianisty ve Vídni i jinde," popsal to McNulty.
Od roku 1998 opustilo jeho dům v Divišově více než 200 kopií klavírů Wolfganga Amadea Mozarta, Josefa Haydna a Fryderyka Chopina. Celý jeho dům je plný kopií klavírů původně vyrobených mistry 18. století, například Johannem Andreasem Steinem, Jeanem-Louisem Boisselotem nebo Antonem Walterem, který stavěl fortepiana osobně pro Mozarta.
Sám McNulty ročně vyrobí mezi 10 až 15 klavíry, přičemž na každém z nich stráví 800 až šest tisíc pracovních hodin. Jejich ceny začínají na 30 tisících eur.
"Autenticita. O nic jiného mi při tvorbě těchto nástrojů nejde. Chci stavět taková fortepiana, aby jejich původní stavitelé, kdyby kolem nich prošli a slyšeli je, nemuseli ani pozvednout obočí," odpověděl klavírní tvůrce, když se ho AFP ptala na jeho ambice.
"Když seženu vhodný strom, rozřežu ho na osm dílů. Ty pak musí přečkat pět až deset let v zahradě. Teprve po této době z nich vyřezávám ozvučné desky," vysvětluje svůj pracovní postup. Kromě šumavského smrkového dřeva používá železné, nikoli ocelové struny, a hlavy klavírních kladívek pokrývá plstí vytvořenou z kůží z ovcí starších plemen, která se vyznačuje kratší srstí, než je dnešní obvyklá hustá vlna. "Nepoužívám moderně vyšlechtěná plemena ovcí, protože chci, aby se co nejvíc podobala ovcím z 18. století. Dnešní ovce mají víc vlny, což změnilo i povrch jejich kůže. Tehdy se ovce chovaly na kůži, podobně jako plemena, s nimiž pracuji," vysvětluje. Potřebné kůže kupuje v Německu.
Skutečnou detektivní prací je však podle McNultyho především vytvoření správného tvaru fortepiana a všech jeho součástek. Vhled získal jednak díky několika původním originálním nástrojům, jež měl příležitost otevřít a prozkoumat, jednak z nemnoha historických nákresů. "Když se umíte dobře dívat a máte řekněme nějakou zkušenost, tak to velký problém není," řekl McNulty AFP.
Co je na takové práci nejtěžší a co má naopak nejradši? "Nejtěžší je rozhodnout se, když mám změnit něco radikálního, jako je ozvučná deska. Nejhezčí, i když bolestné je rozhodování, že už můžu jít spát," uvedl s nadsázkou pro Dotyk.
Zní všude ve světě
Protože přiznává, že sám na klavír hrát neumí, zkouší zvuk všech postavených fortepian jeho paní, klavírní virtuozka Viviana Sofronická, dcera legendárního ruského klavíristy Vladimíra Sofronického. "Nejsem romantička a vždycky jsem si myslela, že bych romantickou hudbu hrát nemohla. Ale pak jsem to zkusila na fortepianu a uvědomila jsem si, jak krásně na něm zní a s jakou lehkostí se hraje," popsala to AFP.
Sofronická se s McNultym seznámila poté, co na Harvardské univerzitě slyšela hrát jeden z jeho nástrojů. Zašla za ním, aby si objednala fortepiano také, a když si přijela vyzvednout hotový nástroj z dílny, tak už zůstala. "Paul je génius. Jeho nástroje hudbu oživují a lidem, kteří jinak klasickou hudbu nemilují, otevírají náhle úplně celý vesmír," řekla AFP.
Mezi McNultyho klienty dnes patří klavírní virtuozové, konzervatoře a hudební školy, ale také instituce jako varšavský Institut Fryderyka Chopina, který si nedávno koupil McNultyho repliku Chopinova fortepiana vyrobeného Fryderykem Buchholtzem.
"Pro mne je Paul McNulty ztělesněním ideálního mistra, jenž dokázal shrnout umění tvůrců z různých epoch," řekl kdysi ruský pianista Alexej Lubimov. "Je to muž, který dokáže cestovat časem, jako kdyby si nazul zázračné sedmimílové boty. Jedním skokem se dostane z Mozartovy epochy k Chopinovi, dalším od Brahmse zpátky k Beethovenovi."
Na důchod stavitel fortepian zatím nepomýšlí: "Zeptejte se mě za 10 let!" reaguje na tuto otázku. Jeho současným snem je vytvoření repliky klavíru Conrad Graf, který kdysi vlastnil německý skladatel Robert Schumann.
Své poslání bere McNulty s pokorou. "Jsem tu od toho, abych hudebníkům na scéně posloužil, a jsem za to rád. Mou starostí je všechno, co se děje v kuchyni, v zákulisí. Je to prostě čistá práce, a když se vám vaše práce daří, jste šťastný. Takže jsem šťastný," uzavírá.
Historie klavíru
Klavír je strunný úderný hudební nástroj, jehož tón vzniká chvěním strun rozkmitaných úderem plstěných kladívek. Jeho nejstarším předchůdcem byl zřejmě řecký monochord, v podstatě přístroj na měření hudebních intervalů. Šlo o jedinou strunu napjatou na ozvučné desce, která se posuvnou kobylkou dělila na různě dlouhé úseky struny, a ty se pak rozeznívaly paličkou. Zvýšením počtu strun vznikl polychord, který již byl od počátku myšlen jako hudební nástroj a rychle se rozšířil do řady zemí. Připojením klávesnice a trsacího mechanismu rozechvívajícího struny vznikl klavichord, pravděpodobně začátkem 14. století. A roku 1708 vytvořil kustod sbírky hudebních nástrojů rodiny Medicejských Bartolomeo Cristofori zřejmě první klavír kladívkového typu, připomínající dnešní nástroje. Nazval jej "stromento col piano e forte", čili nástroj se slabou a silnou dynamikou. Slavná doba fortepian a klavírních skladeb pro ně určených pak nastala na přelomu 18. a 19. století, kdy si tehdejší slavní skladatelé uvědomili možnosti, jaké jim dává mohutnější zvuk a schopnost dynamických změn. V pozdější době byla fortepiana nahrazena těžším moderním klavírem s kovovým rámem.