Žižka: Terorista, nebo hrdina bez bázně a hany?

Petr Čornej | 30. 11. 2022

Někdy se člověk nezdrží a musí reagovat, i když si stokrát říká, že vstupovat do mediálních půtek nemá smysl. Článek Lenky Samuely, zveřejněný 29. září na stránkách časopisu Dotyk, mně ale opravdu hnul žlučí.

A to už ryze bulvárním titulkem obviňujícím naše školství, že mládeži prezentuje Jana Žižku jako hrdinu, ačkoliv byl ve skutečnosti sprostým zlodějem a zlým vrahem. Nedosti na tom. Autorka se několikrát dovolává i mých výroků, takže čtenářům sugeruje, jako by snad se mnou osobně mluvila a já dával jejím názorům za pravdu. Celá záležitost je ale složitější. Lence Samuely jsem žádný rozhovor neposkytl, všechna moje citovaná vyjádření našla na internetu (zdroje poctivě uvedla) a vůbec se neobtěžovala nahlédnout alespoň do jedné z četných prací, které jsem o Žižkovi publikoval. Jinak by nemohla napsat to, co cíleně a možná na objednávku napsala.

Kdyby jí šlo o jakoukoliv historickou senzaci, mohla si klidně vybrat někoho jiného než Žižku. Význačných dějinných osobností, jejichž poklesky se ve škole nezmiňují, existují stovky. Tak třeba autor slavného Prohlášení o nezávislosti Spojených států a třetí americký prezident Thomas Jefferson byl z dnešního pohledu sexista zneužívající černošky, John F. Kennedy pak děvkař a podvodník, za něhož psal knihy někdo jiný, a třeba císař Karel IV. zavilý antisemita a čachrář. Jenže „největšího Čecha“ a (i v mých očích nejvýznamnějšího českého panovníka) autorka pominula. Nehodil se jí do krámu. Zato v souladu s nynějším mainstreamem, často, leč nepoučeně útočícím na husity jako oblíbence komunistů, si za terč zvolila nejslavnějšího českého vojevůdce. To se právě nosí, není skoro možné šlápnout vedle a čtenářský ohlas a pochvala jsou zaručené.

Aby bylo jasno. Nikdo nepopírá, že Jan Žižka na počátku 15. století působil v bojových družinách pohybujících se za hranicemi zákona a že ho posléze v plném rozsahu amnestoval král Václav IV. Důležité jsou však širší souvislosti. Činnost lapků a „loupeživých rytířů“ byla v pozdně středověké Evropě běžnou součástí každodennosti, zapojovali se do ní nejen tisíce desperátů, ale také vysoce postavení i vlivní šlechtici. Navíc rozlišit pouhou kriminalitu od politicky či jinak motivovaného násilí mnohdy vůbec nedokážeme. To byl i Žižkův případ. Víme o něm, že v souladu s dávnými zvyky otevřeně vypověděl nepřátelství Jindřichovi z Rožmberka, leč důvody neznáme. V každém případě dbal na svou čest, jinak by zůstal v anonymitě. A jako odvážného, statečného (v původním slova smyslu mravně dostatečného, tj. čestného) muže charakterizují trocnovského zemana také lidé, kteří ho před revolucí osobně poznali na královském dvoře. Ostatně kdyby Žižka postrádal pozitivní vlastnosti, autoritu a charisma, nikdy by nestanul v čele husitských vojsk a nezařadil by se mezi nejvýraznější postavy českých dějin.

Lenka Samuely se dovolává též hlasů označujících husitského vojevůdce za „prvního českého teroristu“, byť žádný seriózní znalec husitství nikdy nic

takového neuvedl. Přesto vyvstává problém, jak terorismus definovat. V širokém výměru se dají jako teroristé označit všichni revolucionáři a rebelové, kteří se násilnou cestou snažili (a snaží) o změnu stávajících společenských a politických poměrů, a to včetně již zmíněných amerických bojovníků za nezávislost, vůdců demokratických revolucí 19. století či protinacistických odbojářů. Důležitá je vždy motivace a stanovený cíl. Husitská revoluce usilovala o nápravu nevyhovujícího stavu církve a v politické sféře prosazovala stavovský model státního uspořádaní, jež by umožňovalo podíl na politické moci širšímu okruhu lidí, mimo jiné i nižší šlechtě a zástupcům královských měst. To byly záměry jistě chvályhodné, v podstatě demokratizační, ačkoliv většina tehdejší Evropy si představovala jiné než husitské řešení. Průvodním jevem dramatických změn v Českém království byly vleklé boje, krveprolévání a násilí, uplatňované oběma znepřátelenými stranami, nicméně srovnatelné s hrůzami stoleté války, probíhající tehdy mezi Anglií a Francií. Nutno říci, že Jan Žižka jako husitský hejtman striktně dodržoval dobové válečné konvence, odvozené ze starozákonních a antických vzorů. Pokud se město či hrad vzdaly a přijaly husitský program, nikomu se nic nestalo. V opačném případě přikázal pobít bojeschopné mužské obyvatelstvo, avšak šetřil ženy a děti. Byl to postup průhledný a předvídatelný.

Proslulý husitský válečník byl však zároveň i exaltovaným „božím bojovníkem“, rytířem Kristovým, přesvědčeným o správnosti a závaznosti husitského programu pro všechny křesťany bez výjimky. Proto neměl slitování s katolickými duchovními, které, pokud nepřijali husitské principy, nelítostně posílal do plamenů jako kacíře. Ovšem stejně vůči husitským kněžím postupovali domácí i zahraniční katolíci. V tomto směru byla husitská revoluce předobrazem krutých evropských náboženských válek 16. století i předchůdcem velkých evropských reformací. Shod mezi husity a evropskými reformátory bychom nalezli více. Například Martin Luther, Jan Kalvín, ale třeba i anglický král Jindřich VIII, považovali, obdobně jako Žižka, kláštery za neužitečné a zbytečné instituce. Souhlasili tudíž s rušením řeholních konventů a s bořením klášterních budov a kostelů. Ruiny na anglickém venkově dodnes ilustrují, že se ostrovním královstvím prohnala podobně ničivá vichřice, jaká přibližně o století dříve zasáhla Čechy. Ano, Žižka cíleně vyvracel kláštery, rozhodně jich ale neměl na svědomí 550, jak ustavičně tvrdí jeho protivníci. Tolik jich v Čechách a na Moravě zdaleka nebylo.

Zdroj: Youtube

V jednom bodě nicméně s Lenkou Samuely souhlasím. Hodnocení Žižkova historického významu bylo a je rozporuplné. Ale i tady musím dodat, že Žižkův kult nestvořili až čeští národovci 19. století, ba ani komunisté, jimž náboženský rozměr husitského zápasu unikal. Původně byl dílem českých kališníků, kteří po celá dvě století před Bílou horou sdíleli názor, že se Žižka díky svým zásluhám

ocitl v nebeském království. Naopak katolíci si ho nedokázali představit jinde než ve věčném pekelném ohni. Dnes je snad jiná doba, a tak bychom neměli vzdálené události a osobnosti posuzovat černobílou, nehistorickou optikou. Jinak se z marasmu účelových manipulací s dějinami nikdy nevybabráme.

Tagy Česko Dotyk Evropa Husitství Jan Kalvín Jan Žižka z Trocnova Jindřich VIII. Tudor John Fitzgerald Kennedy Karel IV. Lucemburský Martin Luther Thomas Jefferson Václav IV. Český