Předesílám: o svou armádu se opíral Mustafa Kemal Atatürk v procesu sekularizace politického systému Turecka ve dvacátých letech. Armáda hrála klíčovou úlohu v politickém vývoji země, byla nástrojem západního směřování politiky Turecka. Turecko směřovalo na Západ. V roce 1952 se stalo členem NATO. Alianční spojenectví s Tureckem hrálo klíčovou roli v době, kdy bylo třeba vzdorovat sovětské rozpínavosti na Blízký východ. Turečtí důstojníci se převraty opakovaně (zejména v letech 1960 a 1980) bránili islamisaci země – odstraňování islamistických vůdců vojáky má dlouhou tradici.

Hospodářství Turecka, podobně jako dnes třeba Egypta, bylo ovládáno vojskem. Bylo to příslovečné „turecké" hospodářství ovládané úplatkářstvím, neschopné držet krok s převratným hospodářským a společenským vývojem země (např. za 40 let od roku 1970 se počet obyvatel Turecka zdvojnásobil). Od pádu berlínské zdi vliv armády setrvale slábne, nyní se zdá, že její politická úloha končí docela. Moc tzv. bílých Turků, silně poevropštělé (a povýšené) istanbulské bohaté vrstvy, z níž vzešel Atatürk, je docela v troskách.

Od pádu berlínské zdi vliv armády setrvale slábne, nyní se zdá, že její politická úloha končí docela.

K tomu přičtěme geopolitiku: Sovětský svaz zanikl, poměry sil v oblasti se zásadně změnily. Arabské jaro – pohyb ve světě s většinovým muslimským obyvatelstvem – výrazně ovlivnil vzájemné vztahy mezi zeměmi Blízkého a Středního východu. Propad cen ropy, vzestup Íránu, úpadek arabských monarchií, kurdští bojovníci v Sýrii a Iráku, spory s Ruskem v syrské občanské válce, vzestup a následné rozdrobení Islámského státu – převratnými událostmi se „Malá Asie" jen zmítá.

Úplně jiná země

Stojíme na prahu úplně nového Turecka. Turecko dnes je docela jinou zemí, než bylo před 20 lety. (Pro názornost: Recep Tayyip Erdoğan je u moci od roku 2003. Ještě v roce 1997 seděl půl roku ve vězení pro činnost ve straně Refah Partisi, jež byla ústavním soudem označena za nesekulární. Současnou lidovou bouři proti pučistům svolávali muezzíni z minaretů.)

EU zahájila vstupní rozhovory s Tureckem v roce 2005. Hlavním podporovatelem vstupu Turecka do EU byla právě odcházející Velká Británie. Její rozhodnutí vystoupit z Unie potvrzuje to, co je dlouho zřejmé: totiž že Turecko výhledově členem Evropské unie nebude. Je mimo jakoukoliv představu, že by všechny členské státy souhlasily se vstupem Turecka do Unie. Vstup je přitom podmíněn jednomyslností mezi všemi členskými státy.

Hlavním podporovatelem vstupu Turecka do EU byla právě odcházející Velká Británie.

To není pro Turecko nic nového. Turecko ví již dlouho, že členem EU nebude, a o členství ani skutečně neusiluje. Turecko na Západ nesměřuje. Z našeho hlediska řešení spočívá v nalezení jiné podoby spolupráce – v prostém partnerství mezi EU a Tureckem. Již nevěřím ani v „privilegované" partnerství, jak je do nedávna podporovalo Německo.

Erdoğan si je jistý

To vše potvrzuje vývoj posledních několika dnů. Způsob, jak byl puč zkrocen (přičemž právě připravenost odvety, bláhovost průběhu pokusu o jeho svržení, nicotnost napáchaných škod a to, kolik prezident Erdoğan z potlačení těží, dává tušit, že strůjcem „převratu", třeba přes provokatéry, byl prezident sám), nás nenechává na pochybách: prezident Turecké republiky Recep Tayyip Erdoğan dosáhne toho, čemu říkáme jednota moci. Dostal pod osobní kontrolou armádu, parlament, vládu, a jak se ukazuje, i justici.

Prezident Erdoğan dosáhne toho, čemu říkáme jednota moci. Dostal pod osobní kontrolou armádu, parlament, vládu, a jak se ukazuje, i justici.

Většina muslimského obyvatelstva tomu tleská. Pro svět islámu je jednota moci věcí normální. Moci duchovní a světská, vládní, zákonodárná i soudní jsou spojeny. Není pochyb, že Erdoğan prosadí znovuzavedení trestu smrti (zrušen zcela v roce 2004 pod evropským nátlakem). Vůbec se nebude ohlížet na Evropskou úmluvu o lidských právech. Nebude brát vážně varování Rady Evropy a nezastaví ho ani stanovisko Evropské unie. Svůj postoj si nechá „posvětit" většinovým míněním obyvatelstva.

Ví, že EU žádné sankce neuvalí, ani jinak nebude mít zájem poškozovat vztahy mezi EU a Tureckem. EU (vycházejíc z Akčního plánu o přejímání běženců z 18. března 2016) je na Turecku v boji proti nelegální migraci do Evropy příliš závislá. Jediným důsledkem bude neexistence bezvízového styku mezi Tureckem a EU na základě biometrických dokladů. To Turecko oželí.

Unijním zájmem je udržovat přátelské vztahy s Tureckem. Turecko nezměníme. Životní úkol ochrany vnějších hranic proto musíme vzít do svých rukou: spustit vojenskou misi spojených sil NATO a EU! EU si musí sama vybírat, jaký typ migrace je možný, a tento výběr musí činit mimo území Evropy.

Turecko se rozhodlo stát se regionální mocností, na EU se nebude ohlížet.

Na Turecko není z dlouhodobého pohledu ve věci obrany Evropy proti nelegální migraci spolehnutí. Turecko se rozhodlo stát se regionální mocností, na EU se nebude ohlížet.