Nad tržním vývojem sektoru stále více převažují regulace, garance a dotace nejrůznějšího charakteru. Výsledkem je značné pokřivení trhu a negativně se rozevírající nůžky mezi požadovanou cenou elektřiny vycházející s rentability investic a její tržní úrovní. Pokud se tento trend nezastaví, bude určitá forma plné regulace cen elektřiny (popřípadě zestátnění dnešních energetických gigantů) pro udržení stability celého systému zcela nevyhnutelná.

Změn a impulzů, které mohou ovlivnit budoucnost ještě nedávno suverénních a téměř nedotknutelných evropských energetik, je ale mnohem více. S jistotou lze konstatovat jediné: s energetickými kolosy, tak jak je známe z minulé dekády, už se v té další nesetkáme. Některé se změní, jiné zmenší nebo rozdělí. Vyloučit nelze ani dílčí bankroty.

Nějakou větší koncentraci potápějících se energetických Titaniků ale čekat nelze. Poměrně zásadní změny v sektoru však jsou nevyhnutelné a k určité selekci dojde. Přece jen i v tomto sektoru je pud sebezáchovy velmi silný a určitý podíl velké a centralizované energetiky bude pro Evropu nadále nezbytný tak či onak. Ten hlavní boj se nyní vede o to, zda ke změnám dojde na tržní, či plně regulované bázi.

Příliš mnoho změn pro těžkopádné odvětví

Nejistotu v celém systému vyvolává rychlost a množství přicházejících změn. Pro velké energetiky, neomezené vládce minulé doby, je velmi těžké se nyní rychle zorientovat, vyrovnat se svou minulostí a zároveň správně zacílit budoucí strategii.

Těžkopádné odvětví, které díky své kapitálové náročnosti a důrazu vlád na národní energetickou bezpečnost bylo zvyklé na stabilní a dlouhodobě předvídatelné prostředí na desítky let, se najednou ocitlo v situaci, že jistota a stabilní výhled úplně chybí. Energetické společnosti doplatily na politický zájem vyvolaný a spojený s mocí a vlivem, které získaly během minulé dekády. Nestabilita politiky, rozmary a ideologické přístupy pak napáchaly v tomto sektoru za poslední roky své.

K nepřehlednosti v sektoru přispívá také volatilita na trhu komodit, rozvoj technologií napomáhající decentralizaci části energetiky a nekoordinované regulatorní zásahy. Doslova ideologickou modlou a pohřebištěm tržního prostředí se v evropské energetice stal politiky dirigovaný boj proti klimatickým změnám bez ohledu na ekonomické náklady. To je spojeno s rychlým rozvojem obnovitelných zdrojů elektřiny a doposud doslova neomezenou podporou.

Místo integrace nastane rozpad trhu

Paradoxním výsledkem tohoto vývoje je ale stav, že místo sjednocení evropské energetiky a trhů uvnitř EU, což bylo politickým cílem EU, sledujeme opak. Zřetelný a plíživý rozpad této myšlenky. Historické rozdíly národních energetik jsou tak zásadní, že celoevropská řešení nefungují a jednotlivé státy jsou postupně nuceny k obranným národním řešením.

Ukazuje se, že stejně jako EU fakticky nemá žádnou společnou zahraniční politiku, nemá ani funkční společnou energetickou politiku. Utopické proklamace už nestačí a náprava na úrovni celé EU je nyní už zcela nereálná. Neexistuje vzájemná důvěra a shoda. Jednotlivé státy se pomalu a jistě znovu upínají k národním řešením.

Největším hybatelem rozpadu energetiky celé Evropy se v tomto směru stalo paradoxně nejsilnější a nejambicióznější Německo. Se svou silně dominantní, extrémní, bezohlednou a mimořádně nákladnou národní energetickou politikou válcuje všechny ostatní zájmy a priority Evropy. To se ale ukazuje jako dlouhodobě neudržitelné.

Možné změny v německé energetické politice, popřípadě nutnost dalšího obratu po příštích volbách v Německu, se tak paradoxně mohou stát příslibem návratu trhu a zdrojem nové síly velkých evropských energetik. Druhou možností je výše zmíněný úpadek energetického trhu do spirály regulací a postupného zestátnění.