Měl se tam totiž narodit v roce 1254 benátský kupec ze staré zlatnické rodiny a cestovatel Marco Polo, který nadiktoval písařům zprávu o cestě do Číny s názvem Kniha o zázracích světa. Cestu podnikl jako sedmnáctiletý se svými bratry. V Číně se údajně setkal i s Kublajchánem, tehdejším tamějším vládcem a vnukem Čingischána.
Po návratu do Benátek se mu nijak zvláště nedařilo, a proto zřejmě přijal místo velitele flotily, která vedla bitvu za Benátskou republiku s Janovskou republikou v roce 1298 na pobřeží Korčuly, kde byl Marco Polo Janovany zajat a nejspíš právě ve vězení, kde byl dva roky, vznikl cestopis, o kterém se naše děti, ať žily kdekoliv, dověděly a měly možnost si o něm ještě něco přečíst. Dokonce se na cestu těšily spíše kvůli Marcu Polovi než kvůli neznámým bratrancům. Chtěly tam najít Palazzo San Giorgio, kde měl být Polo vězněn.
Naše děti se na cestu na ostrov Korčula těšily spíše kvůli Marcu Polovi, který tu byl vězněn, než kvůli neznámým bratrancům.
Vybrali jsme si tehdy ještě dost opuštěnou kamenitou pláž v zátoce Pupnatska Luka pod městečkem Pupnat, kde tehdy byla jen jedna tratorie a samoobsluha, kam si děti chodily pro zmrzlinu a pro coca-colu. Ta byla pro Pražáky tehdy ještě nedostupná.
Pronajali jsme si tam od místních domeček a pozorovali jsme jak se děti k sobě plaše přibližují. Náš Ondřej měl výhodu, že mluvil třemi jazyky: česky, německy i anglicky, Kanaďani Johny a Jim samozřejmě jenom anglicky a Pražáci Jirka s Petrem kromě češtiny se postupně osmělovali a po deseti dnech se rozmluvili i anglicky a vytvořili dobrou partu.
Když si na některé slovíčko nemohli vzpomenout, Ondřej jim pomohl jako překladatel. Chovali se jako svéprávná samostatná jednotka. Rozdíly se ukázaly až předposlední den, kdy jsem klukům řekl, ať jdou vrátit láhve od coca-coly a za stržené peníze si něco koupí. Naplnili tři igelitové tašky a vyrazili.
Rozdíly se ukázaly až předposlední den, kdy jsem klukům řekl, ať jdou vrátit láhve od coca-coly a za stržené peníze si něco koupí.
První se vrátili s brekotem Petr s Jirkou. Vedoucí samoobsluhy jim láhve zabavil s tím, že je ukradli. Dřív než jsem si nazul opánky, abych se šel za ně pohádat s prodavačem, přiběhl rozzuřený Ondřej, který se s personálem poštěkal. Vydali jsme se proto všichni společně k prodejně a dřív než jsme tam došli, jsme ale slyšeli Johnyho a Jima jak samozřejmě anglicky na prodavače řvou a chtějí, aby okamžitě zavolal policii, protože urážet se nenechají.
Suverenitou těch dvou Kanaďanů byl vedoucí samoobsluhy tak zaskočený, že jim peníze, dřív než jsem do obchodu dorazil, vyplatil. Jen se jim neomluvil, ač to tvrdě vyžadovali.
Byla to sice samostatná a svéprávná jednotka, ale teprve v konfliktní situaci se ukázalo, kdo by jí velel a kdo by byl podřízený a kdo je jaký koumák.
Zatímco Johny, Jim a Ondřej na Marca Pola hned zapomněli, Jirka s Petrem vypátrali, že Palazzo San Giorgio v městečku Korčula nenašli proto, že stojí v Janově. V paláci po vyhnání do exilu původního majitele bylo vězení. Polo tam byl jako první vězeň a knihu diktoval spoluvězni Rustichello da Pisovi, autorovi rytířských románů.
Tam kde jsou jen chudí lidé, nemůže existovat politika, která dělá z lidí občany.
Ženě Aleně scéna z Korčuly vrtala v hlavě tak dlouho, že se k ní po čase vrátila. Řekla: Kdybych tě nepoznala, do exilu bych odešla hned po roce 1968 právě kvůli tomu, co jsme na Korčule zažili. Nikdy jsem nechtěla, aby se mé děti chovaly jako Petr a Jirka. A vzpomeň si, co říkal tvůj dědeček: Tam kde jsou jen chudí lidé, nemůže existovat politika, která dělá z lidí občany. A my můžeme dodat, jako jsou Johny a Jim.