Na strání mezi osadou Toronto a Žampachem po něm zbyl Včelí hrádek. Příbytek pro včely byl jednou tak dlouhý než jeho sídlo, bzučel a voněl modřínem. Každý úl měl vzadu dvířka, za nimi byl na skle přiložený sametový polštářek s držátkem z umělých třešniček nebo jahod, které v člověku vyvolávají pocity teplého léta. Za polštářkem, který spíše připomínal podušku, na které se nosívají státní vyznamenání, už byly vidět plástve, dalo se rozpoznat včelí dílo od trubčího, zjistit, je-li matka v medníku nebo v plodišti, podívat se, jak pokračuje zavíčkovávání.
Když byla dobrá snůška, dal se koupit lahodný akátový med, který šetrný včelař jinak nechává včelkám na zimu. Většinou byl k mání jen světlý med z ovocných stromů, tmavý medovicový, mšicový nebo vřesový.
S panem Neurathem zmizely z Včelího hrádku i mouchy, jak říkají včelaři včelám, a my jsme přišli o kvalitní med. Národ to jaksepatří oslavil, na chatách se večer houpaly rozsvícené lampiony a z vikýřů lidi vystrčili narychlo spíchnuté naše a sovětské vlajky.
S panem Neurathem zmizely z Včelího hrádku i mouchy, jak říkají včelaři včelám, a my jsme přišli o kvalitní med.
Hrádek osiřel, tu a tam z něj někdo něco ukradl, ale stále si držel důstojné vzezření majestátního sídla. Vůbec jsem si nedovedl představit nového majitele. A najednou tu byl. Mně se zdál proti mému dědečkovi malý a nejvýraznější na něm byl nos velký jako hák od vlaku. Včelín přestavěl na ateliér a s nikým se nebavil, jenom s dědečkem a pak ještě s jedním pánem, který za ním občas přijel. Ten pán chodil v černých teplákách, v červeném kulichu a připadal mi jako našeptávač snů.
Všichni pak sedávali na dlouhé verandě, která se táhla podél bývalého včelína, v bílých proutěných křeslech s oválnými podstavci jak velvyslanci tří různých lidstev a pili kávu a víno.
Nový majitel se nejvíc bavil dialogem mého dědečka s pánem v kulichu.
„Ale vousy, to je potíž," stěžoval si pán v kulichu a držel se přitom za nos, kde ho zašimral bílý šlechtěný plnovous. „Dneska už je umí málokdo ostříhat. To jsem vám šel jednou v Benátkách, a tam se vykláněl z okna muž s moc pěkně ostříhanou bradou. Zeptal jsem se ho, kam chodí k holiči. Víte, co mi odpověděl? Že se stříhá sám."
„Pšššt," řekl dědeček a ucho mu hned narostlo, pán v kulichu přivřel oči do pranepatrných štěrbinek, které půlily brýle od obroučky k obroučce, a nový majitel se přihrbil jako kočka, pro niž to je signál k lovu. „Sýkorka svolává mladé..."
„To je zvláštní, že to slyšíte... Já hudbu moc potřebuju, každý večer si pouštím gramofon, ale nic neslyším... Já často ani slovům nerozumím. Myslím v představách."
„Safra, safra, vy to máte jednoduchý. To se mnou je to horší," svěřoval se dědeček. „Já si za každým tónem musím něco konkrétního představit, musím v sobě vyvzpomínat, kde jsem ho slyšel a co ve skutečnosti znamená. Dlouho jsem si myslel, že v IX. Beethovenově symfonii na konci, ty osudové tympány, že to je kanonáda, a teprve tuhle jsem pochopil, jak jsem byl vedle. Slyšel jsem to úplně zřetelně, byla to vzdálená bouřka."
„To je hrozný, co říkáte. Tomu já vůbec nerozumím. To v mém mozku otevírá úplně nové cestičky... Pane, já už půl roku maluji dva obrazy a dodneška nevím, co to je. Maluji jen to, co mě momentálně napadne. Picasso to dělal taky tak."
„Ale můj Picasso je Edison, šťoura, který chce na všechno přijít a mít z toho prachy."
„Hm, hm, copak peníze, ty já chci taky," pokyvoval mužíček kulichem.
„Já začínal v roce 1900 u Waldesů... To tam byl ještě každý Edison."
„Jéžiš, když já začínal na UMPRUM... to jsem byl ještě revolucionář. Jednou mě dokonce spolužáci chytli, ustřihli mně chomáč vlasů, dali do vitríny pod sklo a uctívali je jako vlasy Gauguinovy."
„Dělat revoluci, to je jednoduchý. To znamená nadávat těm, co jsou starší, a říkat jim, že to, co celý život dělali, dělali špatně..."
„Ale pane, víte, v čem byla moje revoluce... že jsem maloval v ateliéru profesora Dítěte zelinářské zátiší bez běloby. Moc ho to tenkrát dožralo. Pořád okolo mě chodil jako okolo horké kaše, a když jsem to měl hotové, zastavil se u mě a povídá: Tak a teď byste mohl konečně začít. Já ale na něj nedal."
Dělat revoluci, to je jednoduchý. To znamená nadávat těm, co jsou starší, a říkat jim, že to, co celý život dělali, dělali špatně...
„A to jste byl jedinej, kdo si to odvážil?"
„Ne, jedinej, koho to napadlo."
„To já bych asi nemohl bejt dobrým malířem. Mě by nikdy nenapadlo vynechat u motocyklu přední kolo a myslet si, že udělám převrat v motorismu. A u kumštu to asi platí."
Nový majitel vyprskl smíchy víno na ubrus, pán v kulichu popadl hůlku a nasupeně odkráčel k autu, kde na něj čekal šofér.
„Nic si z toho nedělej, Václavíčku," chlácholil dědečka nový majitel. „Hlavně žes neurazil mě, já jsem slavnější, ke mně jezdí tramvaj, po mně se jmenuje PELC-TYROLKA, ale ZRZAVÝ-TYROLKA, ta ještě dlouho nebude."