A to se mi zase stalo: jen co jsem poránu tu bednu zapnul, mluvilo se tam o právě začínajícím procesu se zbrojaři, jimž po oněch explozích ve Vrběticích a nálezech skladů narvaných municí a vším dalším, čeho se zbavovaly armády zemí, které dřív patřily k Varšavské smlouvě, ale v NATO by jim tyhle mír bránící socialistické vymoženosti bývaly dělaly ostudu, navrhl prokurátor tresty odnětí svobody až do dvanácti let. A v poledne už byli osvobozeni.

Jeden z obviněných dokonce pustil slzu, že ho v jeho jistotě o nevinnosti podporovala celá rodina. Šlo tam o nějaké šíleně nebezpečné miny, které však nebezpečné nebyly, neboť neměly roznětky či co a právě to způsobilo, že obvinění byli zcela nevinní.

Moc tomu nerozumím, ale ze všeho, co o tom v televizi říkali, jsem vyrozuměl, že i bez roznětek (za pár stovek, jak pravil jeden obviněný) v těch skladech ležely v bednách miliardy „vražené" do munice a jiných jí podobných civilizačních výdobytků získaných od těch armád, pro něž už byly zastaralé. A hned mě napadá logická otázka: Pro koho nejsou zastaralé? Jak vypadají zákony, které nedovolí ani zprostředkovaně tento druh munice zobchodovat – říká se tomu takhle?

V každém případě se z mé paměti velmi hlasitě ozvaly vzpomínky na několik tlustých románů Uptona Sinclaira, povědomých alespoň některým jako „Dračí setba“, mapujících konec devatenáctého a první půlku dvacátého století, z nichž jsem se dozvěděl o historii především Evropy víc, než jsem se mohl dozvědět z jiných knížek i proto, že moje rodina byla stále větším třídním nepřítelem vládnoucích soudruhů.

Vždycky v dějinách byl poblíž někdo, kdo vládl zbraním a jejich uvádění do důležitosti.

Seznamoval jsem se s dějinnými, ale i neviditelnými postavami tehdejšího evropského vládnutí. Zásluhou Uptona Sinclaira jsem objevoval skvosty veškerého výtvarna a i díky Alfonsu Muchovi košatící se nádherný keř secese, dočetl jsem se o tom, jak vznikaly důvody k válkám, někdy jsem ani nedýchal: odkrývaly se mi i důvody fašismu a nacismu a s dětskou zkušeností z otcovy Osvětimi a popravčí sekyry vznášející se nad hlavou bratra mé maminky – i proto, že lágry a sekyry visely nad mou rodinou i po roce 1948.

A vždycky, vždycky byl poblíž někdo, kdo vládl zbraním a jejich uvádění do důležitosti. Králové zbraní a vyzbrojování měli většinou řecká jména a mě velmi štvalo, že jsem tento Sinclairův vzkaz neuměl rozluštit. A nyní jsem si směšný, že dnešní opakované záběry oněch muničních skladů, kvůli nimž byli zbrojaři osvobozeni, mi tolik připomínají ony sklady z doby prvního desetiletí dvacátého století, přestože všechno v současných skladech je mnohonásobně nebezpečnější, a popisy oněch sto let starých skladů i mně jako čtenáři z konce první poloviny dvacátého století připadaly nadsazené.

Nemůžu se však zbavit jiné nadsazenosti: že v čase, kdy se členské státy NATO snaží, aby jejich vyzbrojení i ostatní vybavení bylo co nejlepší a nejúčinnější, sedí někdo u soudu kvůli pitomým a zastaralým minám a jejich roznětkám, které maďarská armáda hodila na prodejní pult.

Proč, hergeš!? Pro koho? Kdo může mít zájem, ptám se znovu, i sebe, hlavně ale těch, co se těmito otázkami živí. Já ne – já se jen ptám. A mám vztek.

Což mívám zřídka, jak víte – je mi milejší, když má někdo z mých slov radost.