Fejeton: Globální šachy

Kdykoliv jedu nakoupit do Kauflandu, míjím Bílou horu, kde jsme se 8. listopadu 1620 kvůli lakotě našich velmožů, kteří nezaplatili žoldáky, odtrhli od protestanské Evropy. Ta pak vytvořila základ prosperujícího kapitalismu. Dne 14. června 2003 jsme po 383 letech (nepočítáme-li dvacet let první republiky) řekli dobrovolně ano tomuto způsobu náročnější existence, tedy výkonnostní společnosti. V roce 2016, po 12 letech, jsme již z této změny unaveni.

Opět máme pocit, že dějiny jsou něco cizího, co se odehrává daleko za horizontem nebo alespoň za našimi humny. Žijeme v přesvědčení, že se na dějinách podílet nemůžeme, že dějiny jsou zlé a my jsme jen jejich obětí. Ani v našich největších novinách nemáme rubriku Ze zahraničí, ale Ze světa. Ke světu se nepočítáme. Svět jako prostor, v němž se dějiny dějí, začíná až za našimi hranicemi. Jsme uštknuti dybukem: máme čerta v duši.

Samozřejmé je ale vědět, že šanci se podílet na dějinách má každý člověk. Teprve až pochopíme, že v globálním světě se hrají jen globální šachy, nebudeme na dějiny vyplazovat jazyk.

S názvem globální šachy přišel filozof Miroslav Petříček, který tvrdí, že přechod od klasických šachů k této hře je velice snadný, ale důsledky značné. Změna spočívá v jiném měřítku. Klasické šachy lze hrát jen tehdy, jsou-li dány jejich základní prvky (figury), hrací pole (šachovnice) a počet hráčů (dva).

Žijeme v přesvědčení, že se na dějinách podílet nemůžeme, že dějiny jsou zlé a my jsme jen jejich obětí.

Globální šachy jsou takové, které hraje více hráčů, šachovnice je podstatně větší (počet políček nekonečný) a vše ostatní zůstává v platnosti. Na první pohled tedy nic nepředstavitelného.

Proměna spočívá v tom, že hra přestala být „univerzalistická“, protože se proměnila v celou řadu střetů, dílčích partií, s globálními důsledky. Každý jednotlivý tah v této hře může mít jasný lokální smysl, ale není možné dohlédnout jeho důsledky na jiných místech šachovnice.

Je to podstatně složitější hra, která na nás klade vysoké požadavky, a obstát v ní znamená zbavit se nesamozřejmosti. Vyžaduje to ale náš prostor otevřít globální vesnici, vpustit do Čech dějiny, a tím mít možnost ovlivňovat i děje jinde. Když to neuděláme, důsledky globálních šachů na nás dopadnou také, ale nebudeme moci ovlivňovat hru.

Neměli bychom kam poslat vzkaz o tom, jak bychom rádi táhli. Zase bychom kvůli lakotě prohráli, jako kdysi na Bílé hoře. Jsem z toho schlíplý jako Dalího hodiny. Bojím se, že neumím ze sebe smazat nesnesitelný cejch historie. Jsem potetovaný, aniž to vím.