Když se v září slavil svátek knížete Václava, k němuž mám poněkud zjitřený vztah (píšeme s Hynkem Bočanem komediální triptych o Blanických rytířích), pustil jsem televizi. Viděl jsem, že se oslav ve Staré Boleslavi účastnil i prezident a jen jsem koukal: v jednu chvíli dokonce hýbal rty, jako že si snad říká nějakou modlitbu – na zpívání chorálu o svatém Václavovi to moc nevypadalo.

Dost rychle mi došlo, že je to možná proto, že při avizování svého hosta s modrou krví – Františka Kinského – se známý vládce Všechnopárty Karel Šíp snažil divákům v Semaforu i za obrazovkami vysvětlit, jak to vlastně je s tou naší šlechtou: že se dělí na šlechtu vyšší a šlechtu nižší, a ta nižší má nejvyšší titul barona a nejnižší že jsou zemani, a těch že je opravdu hodně, jelikož jim jejich šlechtické buranství bohatě stačilo, aby se mohli vytahovat. Karel Šíp za to sklidil (bůhví proč) několikerý mohutný potlesk.

Dnes mi nezbývá než porušit zásadu nekomentování současných událostí.

A pak přišel František Kinský a hned bylo poznat, co obnáší mít v sobě vysokou koncentraci modré krve. Především si ze sebe dělal legraci – a to dost. A zkuste zapátrat v paměti, kolik takových lidí znáte – nemyslím v politice, tam nejsou. Jsou-li, pak mají na tvářích maskáče (jak mi to vysvětlili studenti v jedné škole).

Dnes mi nezbývá než porušit zásadu nekomentování současných událostí – před chvílí jsem například dostal otevřený dopis Asociace profesionálních divadel a Herecké asociace s podpisy šéfů profesionálních divadel včetně několika podpisů přesně těch herců, kterým diváci věří nejvíc.

Dopis začíná oznámením NEMŮŽEME MLČET a končí dvěma větami: JSME VE SLUŽBĚ OTEVŘENÉ, TOLERANTNÍ, SVOBODNÉ SPOLEČNOSTI. Nenecháme si ji vzít!

Mohl bych se bránit a vymlouvat svými 85 lety a vším, co jsem musel ujít a zkusit, abych k tomu věku doklopýtal, ale v téhle chvíli se cítím být profesionálním divadlem i jeho ředitelem i jeho hercem a režisérem. Bez své poctivosti a vztahu k divákovi by nemohli být těmi, jimiž jsou. Teď i riskujícími, že se jim někdo, kdo je výš než oni, za podpis na tomhle dopise pomstí.

V téhle chvíli se cítím být profesionálním divadlem i jeho ředitelem i jeho hercem a režisérem.

Vím, co říkám, vlastně píšu – měl jsem to takto „uspořádané" (a se mnou celá moje rodina) po celých 42 let komunistické vlády nad touhle krásnou zemí a straně a vládě se při vší snaze nepodařilo srazit nás na kolena. Ano, ženy v mé rodině poodešly dřív, než by bývaly mohly, stejně jako člověk Václav Havel – na rozdíl od jednoho Jakeše, který tu pořád překáží.

Byli jsme onehdy v Dejvickém divadle na vyprávění o knížeti dramatiků Shakespearovi. Zmiňuju to především proto, že profesor Hilský vyprávěl o shakespearovském čase bez přestávky hodinu a půl a taky bez papíru a byla radost ho poslouchat, i když můj vztah k Shakespearovi je trošku jiný. A to je právě ono: z úst moudrého a vzdělaného člověka nás může strhnout i leccos, co nás vlastně nikdy nenapadlo a co bezděčně upozaďujeme jenom proto, že to není takzvaně naše.

Z úst moudrého a vzdělaného člověka nás může strhnout i leccos, co nás vlastně nikdy nenapadlo.

A pak si kvůli zprávám či čemu pustíte onu oblbovací bednu (jak tomu přístroji říkala má žena), a tam se vytahují politici a já jim moc nerozumím, jelikož si můj jazyk přizpůsobili svým vyjadřovacím schopnostem. A mě aspoň trošku pohladila vzpomínka, jak mě Václav učil rozumět tomu, co chtěl dramatik vlastně říct. Jak jsem šel domů, otevřel si Václavovo VYROZUMĚNÍ a smál se jak blázen.

Třeba si taky vzpomenete. A nenecháte se otravovat blbci.