Možná mi to nebudete věřit, ale nenapsal jsem to kvůli rodinnému vytahování – ten desítky let starý příběh mé rodiny, který nejvíc odnesly má matka a má žena, mi poskytl cosi, co mi – ač komunistický dar – za jejich vlády moc pomáhalo udržet si rovná záda a nebát se.

V oněch padesátých letech do nás vyšetřovatelé bušili seč mohli – ti nejhorší s nejvíc svaly občas připomněli, že jsou pěstmi třídního boje. Nemohli tehdy tušit (a netušil jsem to ani já), že do mě zároveň a na hodně pokračování vbušili cosi jako idiosynkrazii, v mém případě vnitřní poplachovou sirénu okamžitě reagující na tento živočišný druh. Která se během oněch skoro osmi let neustále vylepšovala. U mě je to husí kůže.

Pro koho jsem se nevyjádřil dost zřetelně, uvedu současný příklad: volal mi nějaký novinář (pokaždé – až na ty, které dobře znám – své jméno zašumlují), jehož jsem nestačil vypnout, a tak jsem slyšel, jak se ptá, jestli jsem taky slyšel z parlamentu toho úsvitáře, který řekl, že má idiosynkrazii na muslimy a myslel si, že je vtipný...

Tím mi připomněl mou idiosynkrazii na estébáky a jejich odchovance či kamarády, mezi něž patří i důstojníci bývalé pohraniční stráže, co si založili Klub českého pohraničí a ničí všechny připomínky (včetně křížů) na ty, které tenkrát zastřelili na útěku k imperialistům.

Trochu to trvalo, než jsem se tentokrát dostal k jádru věci, ale muselo to být. Abyste pochopili, že i takovému fosilovi, jakým jsem já, se může stát cosi překvapivého a svým způsobem i veselého.

Je to se mnou tak, že do tramvaje vstoupí postarší elegantní pán, a jen co popojde směrem ke mně, naskáče mi husí kůže. Za chvíli mi má být 85 a nechtělo se mi věřit, že by má idiosynkrazie fungovala až takhle, obzvlášť proto, že všude, kde se ocitám, žádní estébáci a jiní ničemové nejsou. Takže jsem při jízdě (patřičně se klátě, takže občas někdo vstal, že mě pustí, a já jen děkoval, abych je neurazil svým odmítavým poděkováním, že jsem seděl deset let a už sedět nechci) odešel na druhý konec nové kloubové osmnáctky, a po uplynutí jedné stanice se vrátil. Husí kůže se mi zapnula přesně v místě, kde se mi vypnula, když jsem odcházel dozadu.

Je to se mnou tak, že do tramvaje vstoupí postarší elegantní pán, a jen co popojde směrem ke mně, naskáče mi husí kůže.

Snad to jako vysvětlení či popis či co stačí – nemám rád vysvětlování: když jsem učil scenáristiku, neustále jsem připomínal, že ve scénáři se může vysvětlovat je maličko –, jinak je to poukázka na podezření ze lži (doufám, že se nějaká potrefená husa ozve).

Uplynul nějaký čas, kdy jsem tramvají a metrem kvůli ztrátě imunity a náhle se objevivší alergii na pyly a jiné přírodní vymoženosti jezdit nesměl (a nesmím).

Teď si, prosím, představte, že v České televizi jde na pokračování napínavý film o české policii se spoustou tváří, ministrem vnitra počínaje a policejními odboráři konče. A mně už při druhé reportáži naskákala husí kůže! Nejdřív jsem si myslel, že to je průvan či co, a hlavně jsem nemohl věřit, že by mé idiosynkrazii nevadila obrazovka a celý ten technický zázrak přímého přenosu, pomocí něhož se reportáž ke mně dostala.

Vypnul jsem to (na můj vkus byli všichni ukecaní a příliš vysvětlovali) a zapnul až za chvíli. Až na dva z minulé reportáže tam byli jiní. Ale husí kůži jsem měl málem jak pralinky (jak jsme to pojmenovávali mezi mukly, z nichž jsme zbyli – pokud šlo o naši partu – jen dva).

Až jsem se dočkal: vysvětlováci odcházeli, ale husí kůže mě mrazila dál. Až k tomu poslednímu.

Trochu jsem se druhý den vyptával, až mi syn bývalého (už mrtvého) spolumukla, co byl u Jana Rumla hned za druhým mužem, co se jmenoval Lorenz, potvrdil, že mi skutečně naskakovala husí kůže oprávněně. A odcitoval tátův výrok starý víc než dvacet let: „S husí kůží je to jako s pralinkama: čím větší šarže, tím větší hajzl, ale i husí kůže, že se někdy taktak vejde pod rukávy."

A do toho brexit – musí mít radost, ti, z nichž mi naskakuje husí kůže...