Zpětná kritika často opomíjí skutečnost, že v podstatě nelze současně naplnit následující požadavky: prodat firmy za co nejvyšší ceny; nezadlužit firmy a jejich majitele přehnanými úvěry v důsledku samotné privatizace; podpořit při privatizaci domácí kapitál (nebo jeho vznik); a přitáhnout přiměřené množství kapitálu zahraničního – to vše navíc v situaci tak bezprecedentní, jako byla ta po 40 letech vlády všeobjímajícího státu.

Negativní tóny, které při hodnocení české privatizace zaznívají, ale neodrážejí jen konkrétní chyby, ke kterým při ní došlo. V mnohém jsou součástí širších nálad doby, v jejichž rámci dochází k oslabení důvěry v přínosy obchodní výměny a globalizace, ale také obecně v „elity", a kdy naopak sílí touha po větší roli státu – ideálně národního a co nejméně „multikulturního", ať už to znamená cokoli.

Kdy je státní vlastnictví nutné

Není tedy velkým překvapením, že v České republice diskuse o dalších privatizačních rozhodnutích v podstatě ustala – nebo spíše ani nezačala. Máme tak celou řadu státem vlastněných podniků, u kterých je důvod státního vlastnictví buď zcela nejasný (hotel Thermal, Budvar), nebo sporný vzhledem k vývoji oboru, ve kterém podnikají. Jistě, v případě Thermalu a Budvaru existují právní problémy, které privatizaci komplikují. V obou případech jsou ale za určitých okolností řešitelné a je příznačné, že s variantou dořešení právních problémů s cílem privatizace podniků se vůbec nepracuje.

Složitější je situace u dalších podniků, jako je ČEZ, Česká pošta, České dráhy a další. Jde o obory, kde historicky bylo státní vlastnictví exkluzivní nebo alespoň velmi silné. Bylo to ovšem v době, kdy tyto obory nebyly nijak deregulovány a na jimi poskytované služby existoval faktický státní monopol. V současné době ale elektřinu vyrábí a distribuuje řada jiných výrobců než ČEZ, po kolejích jezdí vlaky dalších dopravců a pro poslání zásilky si každý může vybrat z mnoha jiných firem, než je Česká pošta. Přesto současná vláda privatizaci žádného z těchto podniků nechystá a dokonce ani žádná z politických stran nemá takovéto kroky jako viditelný politický cíl.

Z ryze ekonomického hlediska je přitom přínos pokračujícího státního vlastnictví těchto firem sporný. Pokud měl stát na obor monopol nebo alespoň zajišťuje páteřní síť oboru – jako například u zdravotnictví –, má veřejné vlastnictví smysl. Pokud ale v Čechách vaří pivo desítky pivovarů, není příliš zřejmé, proč jeden z nich má vlastnit stát. Jestliže se na výrobě elektřiny v ČR podílejí jiní výrobci než ČEZ už téměř jednou třetinou a na její distribuci více než polovinou, proč se znovu neotevírá otázka prodeje akcií vlastněných státem?

Paradoxní přitom je, s jakou nelibostí přijímá veřejnost účast politiků nebo jimi navržených osob na řízení těchto firem. Pokud by je ale neměli jmenovat politici jako zástupci státu a občanů, pak kdo vlastně? Má-li jít o manažery, kteří usilují pouze o co nejvyšší zisk firmy, nemusí ji stát vlastnit – to je cílem snažení každé firmy. Pokud ale má plnit jiné, například strategické úkoly, musí je dostávat na základě zadání ve své podstatě politického.

Paradoxní je, s jakou nelibostí přijímá veřejnost účast politiků nebo jimi navržených osob na řízení těchto firem.

Abychom vzali konkrétní příklad: úkolem vedení ČEZ je pouze a výhradně efektivní fungování společnosti. Cenová dostupnost elektrického proudu pro občany a firmy je má zajímat pouze v rámci obchodní strategie, nikoli zájmů státu. Vedení krajské nemocnice naproti tomu musí brát v úvahu například pokrytí zdravotní péče pro region, jeho dostupnost a další faktory, které mohou samotnou efektivitu snižovat. V prvním příkladu tedy státní vlastnictví není nutné, ve druhém je smysluplnou variantou, jak sledovat i jiné než obchodní cíle společnosti.

Varovný celosvětový trend

Česká republika je ale součástí širšího trendu, který je v Evropě znatelný. V podstatě jedinou zemí, která po ekonomické krizi roku 2008 připravila program rozsáhlé privatizace, bylo Řecko. Privatizační program byl ovšem zemi do značné míry vnucen zahraničními věřiteli a jeho výnosy jsou zatím jen zlomkem toho, jaké částky měl původně přinést.

Obecně ekonomická krize žádný speciální impulz pro další vlnu privatizace v Evropě nepřinesla a nezdá se, že by řešení dluhové krize řady zemí výrazněji zahrnovalo rozprodej státem vlastněného majetku. V době krize samotné to mělo určitou logiku – ceny aktiv byly výrazně nižší, ale nyní ceny aktiv rostou a žádná vlna privatizací v Evropě přesto nepřichází.

Je tomu tak navzdory tomu, že podle odborných studií (například studie vídeňského Economica Institute) by výnos z privatizace mohl snížit úroveň veřejného dluhu v evropských zemích v průměru o více než 4 % a znamenal by přínos ve stovkách miliard eur. Zároveň by velmi pravděpodobně došlo k efektivnějšímu řízení firem s důsledky vyšších potenciálních zisků, ale také například výraznějších investic do výzkumu a vývoje a zvýšení produktivity práce v těchto podnicích.

Jak již ale bylo řečeno, nálady (nejen) v Evropě nejsou této cestě příliš nakloněny. Stát se pro mnohé stává nadějí, ve které hledají obranu proti vnějším vlivům, jistotu pro případy rizik, a institucí, která bude problémy řešit tím snáze, čím více toho bude v zemi ovládat.

Pravicově konzervativní síly v Evropě jsou v ekonomické politice vesměs stoupenci etatismu a ochranářství.

Pravicově konzervativní síly v Evropě, jako Národní fronta ve Francii, Orbánův Fidesz či Kaczynského Právo a spravedlnost, jsou v ekonomické politice vesměs stoupenci etatismu a ochranářství. Na levici je sice tento trend méně viditelný, ale skutečnost, že se Jeremy Corbyn s názory radikálními i na dobu 70. let (a jehož prvním významným ekonomickým návrhem bylo zpětné znárodnění britských železnic) stal předsedou nejvýznamnější levicové strany Velké Británie, je více než varující.

A o tom, že nejde o problém pouze evropský, svědčí nebývalý úspěch Bernieho Sanderse v amerických primárkách s ekonomickým programem, který je na americké poměry čímsi nalevo od nejlevicovějších stran Skandinávie...

Další vlna privatizace, jaká doprovázela thatcherovské období v Británii nebo dokonce 90. léta v zemích bývalého sovětského bloku, tedy Evropu zjevně nečeká. Je nutné alespoň doufat, že nedojde ke změnám opačným a že alespoň některé podniky v držení států do soukromých rukou přejdou. Byl by to jeden z dílčích, ale účinných kroků k posílení růstu v Evropě, který její země právě teď nutně potřebují.