Situaci Prahy a dalších evropských velkoměst uprostřed náporů letních veder si stále více uvědomují novináři, místní obyvatelé a návštěvníci, ale konečně snad také zodpovědné orgány. Plány na výsadbu nové městské zeleně jsou skvělé. Škoda jen těch eko zločinů, napáchaných na městské zeleni v čase nedávném.

Ponechme Prahu obnovitelům její zeleně a připomeňme, že tento přístup potřebuje nejen metropole, ale i další města včetně celé naší země i Země vůbec. Nic nového, a přesto – jak dlouho už se ví, hovoří a píše o budoucích klimatických změnách?

Konference a deklarace

V roce 1992 se v Riu de Janeiru konala Konference OSN o životním prostředí a rozvoji, známá jako Summit Země, za účasti 172 vlád světa s osobně přítomnými 112 hlavami států. Globální fórum konference tvořili zástupci 2400 nevládních organizací se 17 tisíci lidí, byla přijata Deklarace o životním prostředí a tzv. udržitelném rozvoji a další dokumenty jako například Slib Zemi apod.

V následujících letech se konaly ještě další a další konference, přijímaly deklarace, a po dvaceti letech se svět znovu sešel na další konferenci +20 v Riu, následovaly další úmluvy... a tak dále.

Skutečný dosah a plnění všech těchto ujednání je na posouzení odborníků. Z pohledu laika se však bohužel zdá, že v běžném životě se nápor na životní prostředí zatím příliš nezměnil a dál se dějí věci, které by se po tom všem snad dít neměly a ani nemusely.

Dlouhé prsty automobilové lobby

Pokud jde o náš každodenní život, zatím můžeme naštěstí pořád ještě částečně žít z toho, že předchozí generace myslely i na ty budoucí. Tyto postoje však byly bohužel v dnešní praxi natolik opuštěny, že obavy směrem do budoucnosti jsou zcela oprávněné.

O zbytečném kácení lip, dubů a dalších druhů starších či starých stromů, ale i celých alejí s významnou zdravotní a krajinářskou hodnotou se toho popsalo již poměrně dost. Celá řada těchto zásahů do krajiny, tváře měst či obcí se běžnému pozorovateli jeví na první pohled jako nepochopitelné a nezdůvodnitelné, a to nejen z důvodů nastupujících obav před hrozbou budoucího sucha.

Z pohledu laika se bohužel zdá, že v běžném životě se nápor na životní prostředí zatím příliš nezměnil.

Mnohé banální (a trestuhodné) důvody tohoto počínání vycházejí postupně najevo. Například se už ví, že mnozí vlastníci cenných stromů je často pokáceli jen kvůli tomu, že se jim nechtělo hrabat listí (!), jiní si chtěli opatřit topení na zimu. Na povrch dnes vychází další dosud víceméně skrytý důvod kácení stromů ve městech: je mnoho aut a málo garáží. Auta parkují u chodníků, kde jsou často stromy. Na stromech posedávají ptáci a, s prominutím, drze kálejí na naše plechové miláčky. To si přece nemůžeme nechat líbit. A města už to „řeší" po svém – méně zeleně a více parkovacích ploch.

Stále více je na pohled zjevné, že v ulicích a náměstích našich měst řádí automobilová lobby, podle níž tím pravým uspořádáním věcí je, že auta mají přednost před přírodou a člověkem.

Důvody pro další kácení, dokonce legální, se totiž vždy najdou. Nová vyhláška, která platí od 1. listopadu 2014, částečně změnila předchozí svévoli podmínek pro kácení stromů. Současně ale nadále připouští možnosti kácení z důvodů, jimiž jsou: dřeviny ve špatném stavu, dřeviny zdravé, avšak v minulosti v dobré víře vysazené v bezprostřední blízkosti budov, případně vysazené blízko sebe navzájem, dřeviny rostoucí v plánovaném prostoru stavby, dřeviny vysázené v ochranných pásmech sítí technické infrastruktury...

Důraz na „genia loci" je jedním ze způsobů, jak přispět k zachování mnohotvárnosti kulturního dědictví jako celku.

S patřičnou šikovností a snahou příslušných orgánů se tak dá stále ještě docela spolehlivě „vyřídit" a zdůvodnit odstranění dalších nepohodlných stromů.

Mizí genius loci

Už před zmíněnou vyhláškou se však pomalu začala měnit nejen krajina, ale i tvář mnoha českých měst. Zejména těch menších, kde se každá změna projeví markantněji. Této změny si snadno všimne pozorný návštěvník středočeských měst, kde se v uplynulých letech podařilo, mimo jiné i s valnou pomocí unijních dotací, pod pláštíkem tzv. revitalizace „zglajchšaltovat" jejich podobu do jakési unifikované sféry bez respektu k původnímu prostoru a „geniu loci" těchto měst.

Tento trend jde zcela proti tomu, co dobře vědí odborníci na kulturu i na přírodu – že totiž „pokud chce kultura přežít, nesmí zničit své regionální predispozice, to jest přírodní a regionální paměť místa". Naopak, důraz na „genia loci" je jedním ze způsobů, jak přispět k zachování mnohotvárnosti kulturního dědictví jako celku, pod nějž spadá i krajina a příroda. I to je důležitá součást odpovědi na otázku, jak tedy konečně zastavit devastaci kulturního odkazu našich předků.

Nejčastější dnešní podobou městských center je velká vybetonovaná či vydlážděná plocha. Tytam jsou lípy a další stromy, keře a další zeleň, které tradičně – nejčastěji kolem kostela, kašny nebo jiné historické pamětihodnosti – tvořily příjemnou oázu nejen k pohledu, ale i posezení a jednoduchému osvěžení ve stínu.

Případy, kdy se hlavní náměstí po několika krátkých a rychlých krocích definitivně změnilo na velké parkoviště, nejsou ojedinělé.

Případy, kdy se hlavní náměstí po několika krátkých a rychlých krocích definitivně změnilo na velké parkoviště, nejsou ojedinělé. Na svém místě zůstal většinou jen kostel nebo socha patrona, někdy banka (dříve záložna) a možná lékárna, někde dokonce jedna restaurace nebo hospoda, ale to je tak vše. Pokácené vzrostlé stromy byly nahrazeny tenkými stonky nově vysazených stromů a na případné příjemné posezení či odpočinek ve stínu lip či jiných stromů si obyvatelé i turisté mohou počkat řadu let. Přirozené místo setkávání lidí tak přichází vniveč a skýtá jen nudu a pocit odcizení.

Dnes už by bylo asi zbytečné uvažovat nad tím, jak „kladně" se projevil zákon č. 14/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny a jaké kvality přinesl do našeho života. Už dnes však prožíváme horká léta a suché zimy, ubývá životodárné zeleně, klimatologové hrozí suchem a možná teprve tehdy, až poznáme jakým zázrakem je oáza v poušti, budeme vědět, jak zhoubné bylo naše odbočení z cesty předchozích generací, které měly cit pro život v rovnováze s přírodou.

Přitom stačí jen položit si otázku „Kdo jsme a co potřebujeme pro zdravý život" a poctivě si na ni odpovědět.