Žádné zdanění bez zastoupení. Svět často zapomíná, že američtí patrioti se na Brity nerozzlobili pro nějakou romantickou myšlenku osobní svobody, ale kvůli právu rozhodovat o tom, jakou část jejich příjmu může vláda přerozdělit. Původní Tea Party vznikla jako reakce na zvýšení cla na čaj. To by mělo dát současným argumentům týkajícím se elektronické evidence tržeb (dále jen EET) smysl.

Představitelé Ministerstva financí ČR zmateně sledují zuřivý odpor vůči něčemu, co sami pokládají za praktický nástroj snižování míry podvodů. Správně argumentují, že EET má na jedné straně zajistit dostatečně vysoký výběr, který sníží tlak na zvyšování daní, a na straně druhé zjednodušit život těm, kteří již dodržují pravidla.

Z ekonomického pohledu je velmi obtížné s uvedenými argumenty nesouhlasit.

Nepřímé argumenty bodují

Nejpřesvědčivější protiargumenty jsou nepřímé. Prvním takovým protiargumentem je, že EET s sebou přináší dodatečné náklady a administrativní zátěž pro podniky, což snižuje jejich schopnost podnikat a vydělávat peníze. To je sice pravda, ale ne v tak velkém rozsahu a navíc lze namítat (i když to zatím nikdo nevyčíslil), že přínos pro podniky v podobě vyšší férovosti převyšuje administrativní náklady s EET spojené.

Druhým protiargumentem je, že EET sice zvýší státní příjmy, ale ekonomický přínos spíše než z efektivity výběru plyne z toho, jak dobře nebo špatně vláda získané zdroje vynaloží.

Vláda již v současnosti vynakládá (vyjádřeno jako podíl výdajů na HDP) více než mnohé členské země EU. Poměr spotřeby domácností ke spotřebě vlády (2,42) je v ČR nižší než ve většině zemí EU a podíl objemu veřejných zakázek na HDP (14,4 %) naopak vyšší než u většiny zemí EU.

Ekonomika vs. politika

Ukáže se vláda jako schopnější než soukromý sektor v otázce získávání vyššího výnosu z každé vynaložené koruny? Nikoliv ekonomická teorie, nýbrž politika tvoří jádro odporu vůči EET. Logika je pak na straně těch, kteří protestují proti zavedení EET.

Otázkou je, jaké je procento legitimně fungujících podniků v Česku.

Základním argumentem je tvrzení, že vláda zavádí nadbytečné náklady pro legitimně fungující podniky. O to přesně jde – pro legitimně fungující podniky.

Otázkou je, jaké je procento legitimně fungujících podniků v Česku. Není to tak, že stačí jednoduše požádat, aby zvedli ruce ti legitimně fungující, nebo ti druzí.

Odhady ministerstva financí o velikosti šedé zóny jsou mnohem vyšší než u kritiků.

Dva pohledy na šedou zónu

Kontroverze je o to zajímavější, že vláda postupovala jinak v případě výdajů soukromého sektoru a jinak v případě výdajů veřejného sektoru.

Z pohledu vlády přítomnost několika hříšníků mezi podniky vyžaduje nová, přísnější pravidla pro transparentnost a zvýšení administrativní zátěže (EET).

Naopak v případě veřejného sektoru si vláda pospíšila se změkčením pravidel pro transparentnost a reporting v oblasti veřejných zakázek poté, co si municipality stěžovaly na to, že nové požadavky jim přidělávají práci. Tento dvojí metr přímo bije do očí.

V zemi, kde se politika „těší" hluboké nedůvěře, by si vláda měla dát pozor na to, aby EET neinspirovala k odpovědi typu bostonské Tea Party. Neznamená to zneškodnit EET.

Vláda by ale mohla zavést stejná pravidla pro transparentnost v oblasti vynakládání veřejných zdrojů. Mohlo by to kupříkladu vést ke snížení podílu veřejných zakázek s jednou nabídkou, který byl v roce 2015 rekordně vysoký.

Pokud by vláda skutečně chtěla vyvážit podmínky v soukromém a veřejném sektoru, mohla by penalizovat úřady snížením jejich rozpočtu na další kalendářní rok.

Mohlo by to všechny úřady přimět k tomu, aby uveřejnily hodnotící kritéria nejméně pět pracovních dní před zveřejněním rozhodnutí.

A pokud by vláda skutečně chtěla vyvážit podmínky v soukromém a veřejném sektoru, mohla by penalizovat úřady snížením jejich rozpočtu na další kalendářní rok za nedostatečný, nepřesný reporting.