Domnívá se například, že na Ředitelství silnic a dálnic jsou plné kanceláře lidí, kteří od rána do večera kreslí nové české autostrády, že na Správě železniční dopravní cesty projektují vysokorychlostní koridory a třeba na pražském magistrátě nějací komunální experti u rýsovacích prken usilovně přemýšlejí, kudy povede nová trasa metra nebo nějaký další silniční tunel podobný legendární Blance.

Všechny projekty a nejrůznější studie fakticky vznikají jen v soukromých firmách.

Chyba lávky. Takhle to dávno nefunguje. Všechny projekty a nejrůznější studie fakticky vznikají jen v soukromých firmách. U dopravních staveb ve společnostech, jako je třeba Pragoprojekt, Sudop nebo Metroprojekt. Stát, kraje ani města žádné vlastní projekční kapacity nemají. Ty to jen platí. Ale i stavební dozor si musí draze najímat, aby jim stavbu byl schopen někdo ohlídat. Ani na to si netroufají.

Outsourcing, co nemá obdoby

Nejedná se ale zdaleka jen o stavební projekty, veřejná správa – sama o sobě – už vesměs není schopna vůbec ničeho, slouží pouze k distribuci veřejných zakázek. Lidé, kteří uvnitř pracují, vám to potvrdí.

Potřebuje úřad nějakou smlouvu? Napíší ji najatí soukromí advokáti (ačkoliv na to má ministerstvo odbor). Potřebuje úřad nějakou úpravu IT systému? I to se zadá externí firmě.

Na všechno si všichni berou drahé poradce. „Já bych poradce vlastně ani nepotřeboval, ale kryl jsem si tím pr...," uvedl k tomu před časem expresivně ale upřímně jeden nejmenovaný (už bývalý) ministr.

Co za tím vším je? Zčásti nekompetentnost i klientelismus, zčásti alibismus a pohodlí, zčásti jistě i strach, jak právě zmíněný exministr naznačil.

Pokud si vezmu nějakého poradce, zaštítím se znaleckým posudkem, kryji si tím záda. To ne já, to on!

Politici i úředníci mají obavy – a v dnešní době „nesmlouvavého protikorupčního tažení" asi oprávněné – z možných trestněprávních dopadů svých rozhodnutí. Pokud si vezmu nějakého poradce, zaštítím se znaleckým posudkem, kryji si tím záda. To ne já, to on!

Tato skrytá privatizace veřejné správy nabývá takových rozměrů, že některé instituce už ztratily svéprávnost. Prakticky ve všem, co dnes dělají, jsou odkázány na privátní dodavatele. Když si teď všichni soukromníci vezmou dovolenou, stát končí.

I mnozí experti se zahraničními zkušenostmi říkají, že míra outsourcingu, jaká je v Česku, nemá obdoby.

I mnozí experti se zahraničními zkušenostmi říkají, že míra outsourcingu, jaká je v Česku, nemá obdoby. Má to i politické efekty – vytváří se zde specifická podnikatelská kasta, přisátá na veřejné rozpočty, které vyhovuje vysoká míra přerozdělování (což pro podnikatele nikdy nebylo typické), přeje si co možná nejbohatší, ale zároveň i nemohoucí stát.

Když privatizace, tak důsledná

Jsou to ďábelské smlouvy, které politici a úředníci s privátním sektorem často sjednávají. Podepiš a o nic se už nemusíš starat, všechno uděláme za tebe... Po letech se pak ale ukáže, že veškeré know how je na straně soukromníka, a on si diktuje ceny. Slabý stát se nezdráhá mu svěřit do správy i naše soukromá data a kritickou infrastrukturu (vlastně mu nic jiného nezbývá).

Vidíme to teď zřetelně hlavně u problémů s mýtným systémem, ale podobné ďábelské kontrakty, z nichž se velmi těžko vyvazuje, uzavřely i další úřady včetně třeba Babišova ministerstva financí. A jestliže Babiš říká, že by chtěl stát řídit jako firmu, pravda je taková, že stát je firmami řízen.

Divné je, že se z toho politici a úředníci nechtějí poučit a pokračují ve stejných kolejích dál. Magazín Dotyk to nyní ukazuje na novém projektu pražských parkovacích zón, kde bylo vše včetně skenování parkujících automobilů hlavním městem svěřeno privátním subjektům, často i pochybným. A to s výhledem, že si to za pět let město (možná) vezme zpátky pod svou správu. Nevsadil bych na to ani korunu.

Když to půjde tato dál, stát ani radnice už k ničemu nebudeme potřebovat. Každá dnešní ulice, každý veřejný prostor může přece mít svého privátního vlastníka.

Když to půjde tato dál, stát ani radnice už k ničemu nebudeme potřebovat. Každá dnešní ulice, každý veřejný prostor může přece mít svého privátního vlastníka. Na začátku i na konci osadí závoru a bude určovat pravidla hry. Kdo tam smí, kdo ne, kolik bude stát vjezd. Bylo by to jistě férovější než předstírat před občany, že veřejná správa stále ještě existuje a slouží veřejnosti.