Prvním náznakem možné tyranie či nástupu autoritativního státu je každá snaha o omezení svobody prestižních a veřejnoprávních médií, a je jedno z jakých důvodů: jestli kvůli novým technologiím, nebo nátlakem nějaké organizované skupiny.

To je hlavní důvod, proč by měla být ve střehu před těmito tendencemi hlavně střední Evropa, kterou tvoří, jak se někdy říká, „nesamozřejmé" státy, kde jsou demokracie velice křehké, veřejnoprávní média mají malou tradici a kde převládá institucionální nihilismus.

Zatímco politici se snaží ovlivňovat veřejnoprávní média, byznysmeni si tisková média u nás rovnou kupují. Nadvláda marketingu a úsporná opatření však ničí veškerá média. Naše mediální krajina je kvůli všem těmto snahám „neekologická": poškozuje dělbu moci i dělbu odpovědnosti.

Tyranie okamžiku

Bulvár s tím začal již v devatenáctém století, kdy se po vzoru reklamy soustředil místo na úsudek na vášně. Ve druhé půlce dvacátého století jsme podlehli přesvědčení, že něco se dovědět může být zábava, a ne práce, což vedlo k pokusu o sblížení seriózní občanské debaty a popkultury, které se však časem zdálo být málo efektivní, proto se marketing v jednadvacátém století, když mu to technologie dovolily, soustředil hlavně na rychlost.

Zjištění, že většina občanů se nedokáže soustředit déle než tři minuty, představuje dnes nejaktuálnější ohrožení veřejnoprávních a prestižních médií, a tím pádem celého veřejného prostoru, protože z nich mizí background a kontext. Myšlení, které je vždy reflexí a plné pochybností, bylo nahrazeno předem připravenými slogany.

Z médií zmizeli experti a nahrazují je pouze představitelé expertů, kteří jsou placeni politickými stranami či lobbisty. Proto se rychlost stala i v tomto novém prostředí důležitější než obsah, bez ohledu na smysl nebo veřejný užitek sdělení pro občany.

Zjištění, že většina občanů se nedokáže soustředit déle než tři minuty, představuje dnes nejaktuálnější ohrožení veřejnoprávních a prestižních médií.

Pozornost médií je upřena jen na TEĎ. Ocitáme se pod tyranií okamžiku a v televizi navíc neustálého pohybu (často nesmyslným opakováním stejných obrázků), který nám ubírá na pozornosti a smršťuje kolektivní paměť. Myšlenky jsou vytěsněny jevištní kreací a banálním příběhem, v nichž jsou demokratické instituce jen kulisami.

Důsledky jsou velmi nebezpečné. Zapomínáme na minulost a nostalgie po budoucnosti, kterou nejsme schopni předvídat, vytvářejí v naší civilizaci frustraci a vzbuzují strach, který je snadným politickým nástrojem, a to i tehdy, když je vypůjčený z ciziny jako v případě běženců. Ti se nám vyhýbají, ale někteří politici jimi straší. Vědí totiž, že strach je nejlevnější pohonnou hmotou každé manipulace využitelné před volbami.

Převládající současná estetika médií posiluje konflikty, zjednodušuje, emocionalizuje a prodává prošlé stereotypy, a tím diktuje i etiku: past se uzavírá. Bourá základní normy zpracování informací, a tím i znehodnocuje vzdělání, s nímž novináři do redakcí přicházejí.

To předvídal již Neil Postman v osmdesátých letech minulého století, když v knize Uradujeme se k smrti napsal: „Základním předpokladem světa ,teď není koherence, ale diskontinuita. A ve světě diskontinuity je protiklad jako zkouška pravdivosti či hodnoty zbytečný, protože protikladnost v něm jednoduše neexistuje."

V absenci kontextu se kontradikce ztrácí stejně jako v lyrickém revolučním patosu, jak na to bezmála celým dílem upozorňuje Milan Kundera, který napsal: „Lyrik včera řekl: život je marný jako pláč, dnes říká: život je veselý jak smích – a pokaždé měl pravdu."

Dovolí-li média politikům plout na obláčcích podobného patetického zanícení a emocí, mohou rovněž tvrdit každý den se stejným zápalem opak toho, co říkali včera. Takový způsob jednání, který je inspirován showbyznysem, nemá snahu dosáhnout jasnými a transparentními prostředky co nejlepšího výsledku pro veřejnost, nýbrž se snaží jen budit zdání a takové jednání předstírá. A objeví-li se problém, který jejich obraz očerňuje, snaží se svést vinu na někoho jiného.

Náhradní svět v médiích

Cílem vládnutí je předvádět, že nejste viníkem (proto politické strany a byznysmeni zaměstnávají takové množství bývalých policejních specialistů a rozvědčíků z BIS). Místo konkurence konceptů veřejnou sféru ovládla konkurence udání a osočování.
Politici se snaží pomocí průzkumů veřejného mínění přiblížit obrazu, který by občané měli vidět: stávají se z nich herci využívající starou zkušenost, že každá pravda se ve veřejném prostoru promění v pouhá mínění, která se navzájem ruší. V jejich vystoupeních se mýtus prolíná s realitou a konspirační teorie se stávají fakty.

Dovolí-li média politikům plout na obláčcích podobného patetického zanícení a emocí, mohou rovněž tvrdit každý den se stejným zápalem opak toho, co říkali včera.

A snaží-li se to dělat i média, přibližují se tím bulváru, jak o tom psal na zlomu století známý americký žurnalista Walter Cronkite: „Zodpovědná média předávají čtenářům to, co potřebují v daném dni vědět o jejich světě – o vývoji, který by tím či oním způsobem mohl ovlivnit jejich zdraví, vkladní knížky, budoucnost jich samých a jejich dětí. Prvním kritériem bulváru je zase to, co ,zajímá' jejich čtenáře – drby, sex, skandály." Jinými slovy – náhradní svět, kulisa, divadlo, které je odvádí od skutečnosti a obsluhuje jen jejich vášně, v nichž už vůbec neplatí principy novinářské odpovědnosti.

Když novinářka bulvárního Daily Mail Isabel Oakeshottová napsala v roce 2016 o Davidu Cameronovi úplný nesmysl a stala se terčem kritiky, odpověděla: „Je na lidech, aby se rozhodli, zda této informaci uvěří, nebo ne." Důsledek je však paradoxní: ti, co nejvíce křičí, že média jsou zmanipulovaná, nejvíce podléhají právě jejich dezinformacím a fámám.

Čtvrtá a pátá mocnost

To vše vede, zvláště v zemích, kde je velká mediální negramotnost, k nebezpečnému upozadění důležitých témat, která nemají příběh a nelze je personifikovat, což zužuje prostor pro kontrolní funkci médií, která se v naší civilizaci stala čtvrtou mocností po moci ústavodárné, výkonné a justiční.

Právě to vedlo v roce 1962 k takzvané Spiegelaféře a v roce 1972 k Watergate, kdy v důsledku svých selhání museli odstoupit Konrad Adenauer a Richard Nixon. Brutální tlak na aktualitu tak mění novináře, aniž si to někdy uvědomují, v cenzory, stejně jako snaha vše vyjádřit obrazem místo slovem, i když víme, že slovo je nejčastěji jediným prostředkem, pomocí něhož se můžeme přiblížit ke skutečnosti.

Přesto, že i za této situace mají veřejnoprávní média nezastupitelnou roli, v novém století zažíváme již třetí pokus o ovládnutí veřejnoprávních médií či médií veřejné služby v Evropské unii.

Poprvé se tak stalo v Itálii v roce 2001 po druhém zvolení Silvia Berlusconiho a podruhé v Maďarsku po vítězství Viktora Orbána v roce 2010 a rovněž po jeho druhém vítězství v roce 2014, kdy všechna veřejnoprávní média sloučil do jedné společnosti, aby je mohl snáze ovládat. To se mu podařilo zákonem z 1. července 2015.

A naposledy jsme zažili tvrdý zásah do veřejnoprávních médií v Polsku po vyhraných volbách Jarosława Kaczyńského na přelomu let 2015 a 2016. Tam sice vítězná strana vždy prováděla čistky ve veřejnoprávních médiích, ale teprve tato nová vláda to učinila zákonem a jmenovala do všech hlavních funkcí své lidi. Tím de facto veřejnoprávnost médií zrušila, či, jak říkají Poláci, privatizovala jedna politická strana a ochromila jádro institucionální struktury demokratického státu, jak ji předjímala již od 19. století takzvaná liberální teorie médií.

V létě roku 2016 se objevila zpráva, že se pan Kaczyński ještě pokusí zákonem omezit majoritu cizího kapitálu v tiskových médiích, a tím si je podřídí, jako to učinil s televizí, která při červencovém summitu NATO ve Varšavě cenzurovala i Baracka Obamu.

V novém století zažíváme již třetí pokus o ovládnutí veřejnoprávních médií či médií veřejné služby v Evropské unii.

U nás 11. května 2016 prezident Miloš Zeman prohlásil, že by Česká televize neměla být veřejnoprávní, ale státní. Podobně jeho předchůdce Václav Klaus hovořil o veřejnoprávních médiích jako o kočkopsech a býval by je rád privatizoval či si založil „vládní vlnku". Naštěstí u nás nejsou jejich pravomoci tak velké, aby to mohli zařídit, ale i tato verbální zpochybňování ukazují jasným směrem: oba prezidenti jsou fascinováni autoritativními režimy a demokratická struktura, v níž musí politik umět hájit své postavení v médiích každý den, je pro ně moc složitá, náročná a necítí se v ní dobře. Touží po zachování světa, který důvěrně znají, odmítají se zamýšlet nad změnami, které jsou zřejmě největší od renesance, jak o tom píší profesoři z Oxfordu Ian Goldin a Chris Kutarna.

Pouze první polistopadový prezident Václav Havel se zamýšlel nad důsledky technologických změn a globalizace a uvědomoval si důležitost duálního systému, v němž fungují vedle sebe oba typy médií: veřejnoprávní a privátní, a to i tehdy, když jimi byl kritizován. Moc dobře věděl, že média neumožňují jen komunikaci a zprostředkování informací, ale především spoluvytvářejí kulturu. Formují a mění konfigurace způsobu přijímání skutečnosti a vědění. Vztah dějin kultury a dějin médií podle něj artikuluje mentalitu meziprostoru, v němž se formují touhy, nenávisti, cíle, jazyk i vztah moci a médií.

Prestižní média, mezi něž veřejnoprávní instituce patří, jsou však nezastupitelná, protože informují veřejnost, kontrolují ostatní mocnosti a baví společnost. Tím, že mluví různými hlasy, zajišťují pluralitní demokracii, v níž není možné, aby lidé podlehli iluzi o jediné pravdě kvůli tomu, že jejich majitelé znají předem odpověď na každou otázku. Tato média musí naopak poukazovat na to, že pravda je křehká komodita, že nikdo nemůže být jejím majitelem (ani prezident). Pravda je nekonečný proces, který se nepodřizuje mocenské autoritě, ale oznamuje triumf vlastního svědomí, jak řekl Jan Hus před více než šesti sty lety.

Ukázka z eseje, kterou autor napsal pro brněnský časopis Host.