Sestra Venuše

Venuše vznikla – podobně jako ostatní planety – zhruba před 4,5 miliardami let. Je o něco menší než Země. Povrch, podobně jako na Zemi, je hornatý. Rozkládají se tam vrchoviny a mohutné horské masivy a lávové planiny s mělkými krátery. Průzkumy ukazují, že jsou sopky stále aktivní. Podmínky na Venuši jsou zcela odlišné než na Zemi. Velmi silný skleníkový efekt zahřívá planetu až na 462 °C. Některé teorie říkají, že tam před miliony let existovaly vodní plochy a podmínky ke vzniku života. Voda se však vypařila a z Venuše se stala horká poušť. Atmosféra, která ji obklopuje, je velmi hustá – až devadesátkrát hustší než zemská a tvoří ji oxid uhličitý. Na obloze Venuše září jako jasná hvězda za úsvitu a za soumraku, lidově se jí proto říká jitřenka nebo večernice.

Zkoumání povrchu

Venuše stálé skrývá velké množství informací, které můžou pomoci přinést poznatky i o naší planetě. Od 60. let minulého století se její povrch i atmosféra zkoumá pomocí radarů a kosmických sond. Jako první proletěla kolem Venuše sonda Mariner 2 v roce 1962, kterou vyslala NASA. Sověti měli svůj projekt Veněra. V roce 1970 jejich sonda Veněra 7 přistála na Venuši jako první a vysílala údaje 23 minut. Americká sonda Magellan od roku 1989 mapovala čtyři roky povrch, krátery a eroze. Evropská vesmírná agentura vyslala v roce 2005 na oběžnou dráhu svou první sondu Venus Express, která zkoumala skleníkový efekt, atmosféru a plazmu i vlastnosti magnetického pole. První japonská sonda na oběžné dráze Venuše byla Akatsuki v roce 2010, měla však problémy s palivem, a musela se vrátit. Až o pět let později se jí při druhém pokusu podařilo vstoupit na oběžnou dráhu a vysílat údaje o atmosféře.

Zdroj: Youtube

Mise budoucnosti

Zkoumání skleníkového efektu na Venuši může výrazně přispět ke studiu vývoje planet a hlavně k výzkumu, který se týká změn klimatu na Zemi. Ve výšce 50-70 kilometrů nad povrchem je teplota a atmosférický tlak Venuše podobný atmosféře na Zemi. To představuje velkou příležitost pro nový způsob bádaní. NASA navrhla projekt HAVOC, který by mohl zkoumat horní vrstvy nad mraky pomocí velkých plavidel lehčích, než vzduch. Misí by se mohly účastnit i posádky. Inspirací jim byl horkovzdušný balon, který se poprvé vznesl k obloze v roce 1783.

Výzkum vedou dva docenti katedry strojního a leteckého inženýrství univerzity West Virginia G. Pereira a Yu Gu. Projekt horkovzdušného balonu sice skončil, ale vedl k dalším návrhům a nápadům. Tak vznikla myšlenka sestrojit hybridní vzducholoď, kterou začala vyvíjet NASA. Takové plavidlo je založené na principu vztlaku a aerodynamiky a mohlo by ve dne létat za použití solárních panelů pro napájení baterií a v noci se pouze vznášet. Nyní je nutné vytvořit software, který by těmto plavidlům umožnil samořízení. V nedávné tiskové zprávě Pereira vysvětlil: „"Hlavním cílem projektu je navrhnout softwarové řešení, které umožní hybridním aerobotům zkoumat atmosféru Venuše… Jednou z myšlenek našeho projektu je prodloužit životnost baterií plánováním energeticky úsporných tras, což mu umožní létat i v noci.“ Dále uvedl: „Z minulých průzkumů známe údaje o větru, teplotě a vzduchu. Ty nám umožnily vytvořit simulátor k zadání zeměpisné šířky, délky a výšky aerobota a můžeme vypočítat všechny síly, které by na plavidlo působily." Pereira a Gu odhadují, že vztlak zabrání aerobotovi klesnout pod výšku 50 km a jeho životnost na misi bude několik měsíců až rok. Očekává se, že údaje přispějí k objasnění vývoje atmosféry planety a poskytnou vodítka pro řešení skleníkového efektu zde na Zemi.

Zdroje: www.inverse.com, www.space.com