Kořeny sci-fi povídek a románů
Science fiction už není, co bývala. To není chvála starých dobrých časů. Je to vývoj žánru, který dřív patřil psaní striktně svázanému zákony fyziky. Samozřejmě, že autoři minulého století měli zcela jiné představy o tom, co najdeme na měsíci, včetně pozůstatků po dávných civilizacích či živých mimozemšťanech. Nezapomeňme, že sci-fi vznikla ještě v době, kdy se první lety do vesmíru teprve chystaly a na Měsíc bylo ještě nepředstavitelně daleko.
Sci-fi byla kategorie, která pouštěla fantazii na špacír všude, kde to bylo podle zákonů vesmíru možné. Autoři propočítávali orbity a na vědecké bázi řešili další problémy pobytu ve vesmíru. Přicházeli s nápady, jak řešit situace, ve kterých se ocitli hrdinové jejich knižního světa. Realita jejich povídek i románů však musela souhlasit s fyzikou, tak jak jí rozuměli v době vzniku svých knih. I Arthur C. Clarke obdivoval Hvězdné války! Jen je nenazýval sci-fi, ale fantazií. Původně tedy ne všechny „pohádky“ o vesmíru byly skutečnou sci-fi, tak jak je dnes vnímáme.
Nesmysly nevadí, ale dřív se jim sci-fi žánr bránil
A co je vlastně špatně na sci-fi, jak ji známe dnes? Sám Clarke ve svých komentářích ke sbírkám vědeckofantastických povídek napsal, že jen zmínka o dosažení, ne-li dokonce překonání, rychlosti světla už není opravdovou sci-fi. Teorie relativity tak z pohledu původních autorů neúprosně vyřadila na jinou kolej množství děl, kde autoři povolili uzdu fantazii na úkor vědy.
Rychlosti světla opravdu nelze dosáhnou. Rozhodně ne s fyzikou, jak jí rozumíme dnes.
Nesmysly o vesmíru běžné ve sci-fi filmech
Které nesmysly se objevují ve filmech nejčastěji? Na které přešlapy jsme si natolik zvykli, že nás nijak nepřekvapí? Je jich docela dost.
Gravitace, respektive její absence je pro filmaře velkou výzvou a pro diváky podívanou. Zatímco některé snímky se s nízkou nebo nulovou gravitací popraly statečně, v mnoha filmech musel celý filmový štáb přimhouřit obě oči. Například přistání na k zemi se řítící asteroid, tak jak nám to některé snímky přiblížily, není de facto možné. Vše záleží na velikosti a tu většina takových těles ve vědeckofantastických filmech postrádá.
Vzdálenosti mezi tělesy ve vesmíru jsou pro diváka nepředstavitelné.
Cestování vesmírem je nepředstavitelně zdlouhavé. Meziplanetární či dokonce mezigalaktické výpravy je samozřejmě nutné ve filmech zkrátit. Jak už bylo zmíněno rychlost světla nepřipadá v úvahu. Vesmírné lodi a ani lidská těla toho prostě nejsou schopna. Ani nemluvě o vysoké radiaci, které dokáží dosavadní používané materiály zabránit jen částečně.
Skafandry filmový hrdinů nejsou sice vždycky sexy, ale rozhodně se snaží být fešnější, menší i flexibilnější, než je zatím možné. Ty, které zatím známe, dělají jejich majitele nemotornými obry. Většinou ani není možné, aby si skafandr majitel oblékl sám.
Skafandry filmových hrdinů nebývají realistické.
Černé díry jsou sice neobyčejně zajímavé a opravdu o nich mnoho zatím nevíme. Filmový fakt, že by jim mohla ve vesmírná loď uniknout, je jednoduše nemyslitelný.
Co by byla dobrá přestřelka bez zvukových efektů? Byla by realističtější! Zvuk se skutečně téměř perfektním vesmírným vakuem nešíří. Absence vzduchu to prostě neumožňuje.
Exploze a souboje jsou nedílnou součástí nejen vesmírných nehod, ale také likvidace nepřítele. Všichni víme, že ve vesmíru chybí kyslík nutný k hoření. Nicméně exploze, které nevyžadují kyslík, jsou možné. Realisticky by byla exploze bez zvuku, provázena kulovým zábleskem světla, které by vycházelo ze středu ven, a značným výbojem energie. Protože světlo i energie se, narozdíl od vzduchu, vakuem šíří.
Podívejte se na díl pořadu Science vs. Cinema v anglickém znění, tentokrát o filmu Marťan.
Zdroje: screenrant.com, www.writersdigest.com
