Na den, kdy jsem Jiřího viděla poprvé, nikdy nezapomenu. Brigáda na letním festivalu teprve začala, ale já již byla plná dojmů. Jednoho dne jsme zůstali v areálu déle s cílem rozdělat oheň a opéct si špekáčky. Ve chvíli, kdy jsem do párků procítěně zapichovala vidlice, se vedle mě ozval kamarád.
„Super, hudba přijela. Dáte si večeři?” Zvedla jsem hlavu a málem spadla ze skládací židle. Dívaly se na mě ty nejkrásnější oči, jaké jsem kdy potkala. Patřily vysokému klukovi s vysportovanou postavou a kytarou v ruce.
„Pokud ji chystá toto okouzlující stvoření, tak nabídku neodmítám,” odpověděl. „Jiří,” mrkl na mě. „Martina,” polkla jsem na sucho a s co největší vervou jsem pokračovala v chystání špekáčků.
Zbývajícím večerem by se mohli inspirovat tvůrci romantických filmů. Jen o pár hodin později jsem se od Jiřího nedokázala tzv. odlepit. S obdivem jsem sledovala, jak brnká na kytaru, přikládá do ohně a diskutuje. Rozloučili jsme se polibkem a vyměnili si kontakty.
Obrat o 180 stupňů
Na konci prázdnin jsem se stěhovala. Bylo to mé první společné soužití s mužem. Snažila jsem proto o dokonalost. Denně jsem uklízela, vařila, pekla, zpracovávala úrodu ze zahrady a mezitím studovala, chodila na brigády a trávila co nejvíce času s přítelem.
Nevím, zda jsem to svou péčí nepřehnala, nebo Jiřímu spadly růžové brýle, ale po nějaké době jsem se stala jeho boxovacím pytlem.
Jiří mi vyčítal snad všechno
„Jak můžeš být tak neschopná? To jsem si fakt nemyslel, že to nezvládneš. Jeli jsme sem úplně zbytečně,” křičel na mě v den našeho prvního výročí. Vzal mě s jeho kamarády – lezci na skály. Zapomněl, že mám z výšek hrůzu.
Když jsme se vrátili domů, byl jako vyměněný. Sice se mi neomluvil, ale byl pozorný a láskyplný. Nepříjemnou záležitost jsem proto hodila za hlavu. Do té doby, než se mu opět něco nelíbilo.
Tajemství v garáži
Polévka byla planá, káva silná, moje zážitky z práce nudné, kamarádky hloupé, péče o zahradu nedostačující, mé názory „úplně mimo” a vzpomínky nesprávné. „Jak mi může Jiří říct, že si to pamatuji jinak? Vždyť je to má paměť?” ptala jsem se sestry, když jsem ji jednou navštívila. Doporučila mi, aby se bránila. „Nenech si sypat popel na hlavu,” podporovala mě.
Tak jsem to zkusila. Místo toho, abych s mými „prohřešky” souhlasila a omlouvala se za ně, začala jsem se obhajovat. To ale byla chyba.
Stala jsem se boxovacím pytlem
Zdálo se, že Jiří se v hádkách doslova vyžívá. Zatímco mě vyčerpávaly a braly mi poslední zbytky sebevědomí, on z nich vycházel jako vítěz. Marně jsem vysvětlovala, že není pravda, že se mu dívám do telefonu nebo naschvál nechávám jeho věci nevyžehlené, on si vždy našel argument, kterým mě umlčel.
Jednou, když jsem popíjela kávu a plánovala do kalendáře úkoly, napadlo mě, že si zaznamenám každý den a čas, kdy se Jiřímu nebude něco líbit. „Možná mají chlapi také hormonální výkyvy. Alespoň budu vědět, kdy kolem něj chodit po špičkách a neprovokovat,” přemýšlela jsem.
Po měsíci záznamů jsem se se rozhodla výzkum vyhodnotit. Zjistila jsem, že k hádkách dochází většinou o víkendu, kdy pracuje v garáži. Když nebyl přítel doma, vydala jsem se tam s cílem „nasát atmosféru”. Procházela jsem dílnou, když se pod stolem něco zalesklo. To, co jsem našla, mi vyrazilo dech. V přepravce stály prázdné i napůl načaté lahve od vodky.
Jakmile se Jiří vrátil domů, rovnou jsem se ho zeptala, co to má znamenat. Přiznal se, že má problémy v práci a potřebuje se uvolnit. A jelikož já nepiju, bál se nalít skleničku přede mnou, abych ho neodsoudila. To, že v něm alkohol probouzí agresivitu, kterou si vybíjí na mě, si neuvědomoval. V tu chvíli jsem se rozhodla, že ho opustím.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační, jména osob byla pozměněna.
