Král bez moci

K trůnu se Alexandr I. Řecký dostal v roce 1917 ve svých třiadvaceti letech. Vedl k tomu střet jeho otce, krále Konstantina I., a předsedy vlády Eleftheria Venizela během tzv. Národního rozkolu, který vznikl po přích, zda se Řecko má zapojit do první světové války, nebo zůstat neutrální zemí. Po vstupu Britů a Francouzů na řeckou půdu byl Konstantin sesazen a nahrazen svým synem.

Mladý král neměl téměř žádnou moc. V prvním roce vlády bylo jeho jediným úkolem docházet na frontu a povzbuzovat vojáky, zatímco v zemi rozhodoval Venizelos. Předseda vlády také udělal čistku v samotném královském paláci: přinutil zbytek Alexandrovy rodiny odejít do exilu, nahradil je svými přívrženci a poslední spojence mladého Alexandra uvrhl do vězení, nebo vyhodil.

Pes a přítelkyně

Alexandr se mohl obrátit pouze na svého milovaného psa, německého ovčáka Fritze, a přítelkyni Aspasiu Manos. Jejich blízký vztah se Venizelovi nelíbil; žena nepocházela ze šlechtického rodu. Nakonec se Alexandr vzepřel a Aspasiu si vzal. Sňatek se shledal s odmítavými postoji církve i předsedy vlády, Venizelos ji vyhnal z Řecka, doufaje, že Alexandra poblouznění přejde. Nepřešlo.

Po půl roce se mohl za svou milou odstěhovat do Paříže, ale nesměli spolu vystupovat na oficiálních událostech. V roce 1920 jim bylo dovoleno přestěhovat se zpět do Řecka. Jejich manželství bylo uznáno jako platné, avšak Aspasia se oficiálně královnou nestala. Po sestěhování do paláce Madame Manos, jak jí přezdívali, čekala dítě. Alexandr tak dělil všechen svůj čas mezi nastávající maminku a svého pejska.

Zápas s opicemi

Osudného dne 2. října 1920 se Alexandr a Fritz vydali na procházku po královských zahradách. Fritz něco zavětřil a o vteřinu později zmizel svému páníčkovi z dohledu. Další, co Alexandr uslyšel, bylo bolestné zavití a zvířecí vřava. Doběhl na místo a spatřil dvě opice, patřící správci královské vinice, jak na Fritze útočí. Alexandr se na opice okamžitě vrhl a pokusil se je odtrhnout od skučícího a pokousaného psa, sám si přitom vysloužil několik bolestivých kousnutí do nohy.

Alexandra odvedli do paláce. Zranění vyčistili, ale už nevypálili – král to nepovažoval za nutné. Jeho stav se s ubíhajícími dny zhoršoval. Alexandr trpěl silnými horečkami a těžkou sepsí. Lékaři zvažovali amputaci pokousané nohy, nikdo z nich ovšem nechtěl převzít zodpovědnost za případné zhoršení stavu, nebo královu smrt.

Dne 19. října se blouznivý král dožadoval své matky, jež žila v exilu ve Švýcarsku. Než ke svému synovi 26. října dorazila, byl už Alexandr 12 hodin mrtvý. Osudy obou zdivočelých opic a německého ovčáka zůstávají neznámy.