András Toma se narodil roku 1925 na východě Maďarska a vyučil se kovářem. Po dovršení 18 let byl naverbován do německo-maďarského pluku a vyslán do předních linií v Polsku. V lednu roku 1945 ho zajala sovětská armáda a odvlekla ho do zajateckého tábora poblíž Petrohradu. Pak už následovala jen série nedorozumění a nešťastných náhod.
Předně, András Toma nerozuměl žádné jiné řeči než maďarštině. Se vzděláním byli na štíru i dozorci v sovětských táborech, kteří neměli ponětí, že na světě existuje něco jako ugrofinské jazyky, a domnívali se, že zajatec blábolí z cesty. Špatně odposlechli i jeho příjmení - András Toma byl zapsán do úředních dokumentů jako András Tamas.
Zajateckým táborem se šířily různé nemoci a zdráv nezůstal ani András. Po pobytu v nemocnici byl z blíže neupřesněného důvodu internován v psychiatrické léčebně v Kotelnichu, ležícím asi 800 km na východ od Moskvy. Tímto byl (bohužel) vyškrtnut ze seznamu válečných zajatců.
V roce 1954 měl Sovětský svaz propustit veškeré zajatce 2. světové války na svobodu. Příjmení Toma se ale v jeho dokumentaci nenacházelo. Maďarsko Andráse prohlásilo za mrtvého.
Teprve v roce 2000 zavítal do Kotelnichu slovenský lingvista Karol Moravčík a při návštěvě nemocnice zaslechl zvláštní maďarský dialekt. S úžasem zjistil, že András Toma pobývá v naprosté izolaci už celé půlstoletí a za celou tu dobu nemohl s nikým ani hovořit, natož se domoci repatriace.
Díky testům DNA se maďarským úřadům podařilo dohledat Andrásovy mladší sourozence a poslední válečný zajatec se mohl konečně vrátit domů. Chuť místní pálenky si pamatoval. Zato všechno ostatní pro něj bylo jak z futuristického snu.
"Když jsme mu řekli, že se podíváme na filmy o válce, posunul si židli až dozadu ke zdi. Pak byl zklamán, že je obrazovka tak malá, pamatoval jen filmy na plátně biografu," popsal Andrásův tlumočník Col Erdos.
Vysněné svobody si András Toma užil jen 4 roky. V roce 2004 zemřel ve věku 78 let.
