Malý chlapec si hraje na nádraží. Na koleje pokládá hliníkovou lžíci a čeká až ji narovná projíždějící vlak. Právě zkoumá strukturu kovu, když ho osloví neznámý muž v klobouku a s kufříkem v ruce. Druhou rukou mu podává jeden rubl se slovy, že s mincí to jde lépe, ale experiment by měl zkusit tam za zatáčkou. Chlapec nadšeně přikývne a následuje muže. Za pár hodin najdou jeho zneuctěné tělo. Tak si představuje scénu únosu režisér Daniel Espirosa ve filmu Dítě číslo 44, který natočil podle stejnojmenného románu anglického spisovatele Toma Roba Smithe inspirovaného skutečným příběhem Rostovského řezníka.

Je pravděpodobné, že tímto způsobem lákal Čikatilo své oběti do lesa nedaleko vlakového nádraží. Tam se totiž pohybovalo značné množství prostitutek, tulaček a dětí bez domova. Masový vrah vypadal seriózně díky svému vzdělání (dálkově vystudoval ruskou literaturu a do roku 1978 pracoval jako učitel), rozumně mluvil a byl slušně oblečený. Měl manželku a dvě děti. Tím ale jeho "normální život" končí. Na svědomí měl brutální zločiny, kdy své oběti mučil. Jejich bolest mu přinášela sexuální uspokojení.

Za dvanáct let zavraždil nejméně 53 lidí a asi 235 jich znásilnil. Dvě třetiny obětí vražd byly děti mladší sedmnácti let. To znamená, že zabíjel nejméně 4-5x do roka. Přitom u něj nebyla zjištěna žádná psychická porucha. Jeho sadistické sklony mohly nastartovat hrůzné zážitky z dětství. Jeho otec byl vojákem Rudé armády, kterého zajali Němci a do konce války byl vězněn jako zrádce. Svého syna často bil.

Andrejova bratra Štěpána v deseti letech údajně unesli a stal se obětí kanibalismu, který byl v 50. letech důsledkem hladomoru na Ukrajině. Andrej zažil německou okupaci, vypalování vesnic i střelbu. S matkou se museli skrývat. I přes tyto hrůzy byl vynikajícím studentem. Trpěl sice sebenenávistí a impotencí, chtěl se však stát právníkem, a proto se přihlásil na moskevskou univerzitu. Tam ho ale nepřijali, a tak začal pracovat jako opravář telefonů.

Přestože bylo jeho manželství nešťastné a poznamenané problémy s jeho impotencí, narodily se mu dvě děti. Čikatilo věřil, že jsou jeho. V průběhu let dálkově vystudoval univerzitu a do roku 1978 pracoval jako učitel. Jelikož se ale několikrát pokusil své studenty sexuálně obtěžovat, musel ze školství odejít, a tak začal pracovat jako úředník v továrně. Svou první vraždu spáchal v době, kdy se přestěhoval do města Šachty poblíž Rostova, kde se potkal s kamarádkou své dcery. Devítiletou Jelenu Zakotnovovou nalákal do svého domu a tam ji chtěl znásilnit. Nepodařilo se mu ale dosáhnout erekce, naštval se a dívku uškrtil a ubodal. Během tohoto násilného činu ejakuloval.

I když byl Čikatilo z vraždy holčičky podezřelý, policie ho nezatkla. Byl totiž členem komunistické strany, vysokoškolák, měl rodinu a řádné zaměstnání. Kriminalistům se jako pachatel zdál nepravděpodobný. Proto zatkli muže Alexandra Kravčenka, který se k činu pod vlivem mučení přiznal a následně byl popraven. Od roku 1981 se však Rostovský řezník "utrhl ze řetězu". Zjistil totiž, že orgasmu dokáže dosáhnout pouze při vraždě. Lákal děti a ženy do nedalekého lesa u vlakové nebo autobusové zastávky, kde je zabil. Poté je nožem ohavně zmrzačil.

Vyšetřovatelé byli v šoku. Zatkli několik podezřelých, ale i přes jejich uvěznění podobné vraždy pokračovaly. Představitelé Sovětského svazu si museli přiznat, že i v jejich „dokonalém světě“ existuje brutální masový vrah. Vyšetřování bylo utajováno. 13. září 1984 byl ale Čikatilo zatčen policistou, který si všiml jeho podivného chování na vlakovém nádraží. V příruční tašce měl provaz a nůž. Kvůli nedostatku důkazů a odlišnosti krevní skupiny na místech vražd, byl po třech měsících propuštěn. Rodina se opět přestěhovala a Čikatilo začal cestovat z Novocherkassku na služební cesty.

Ve vraždění pokračoval až do roku 1990 a policie byla bezradná. I když na něj byly nasazovány volavky v podobě policistek převlečených za lehké ženy, nikdy jim na lep nesedl. Osudným se mu stal 6. listopad 1990. Po právě odvedené vraždě vycházel z lesa. Možná to byl jeho výraz, drahé oblečení nebo zvláštně ušpiněný kabát, který zaujal hlídkujícího policistu. Zeptal se Čikatila, co v lese dělal. Ten mu odpověděl, že houbařil. I když měl u sebe jen nylonovou tašku, policista mu uvěřil. Kdyby se ale do té tašky podíval, našel by v ní uřezané prsty poslední oběti. Zkontroloval jeho doklady a nechal ho jít. Na policejní stanici si ale kriminalisté dali dvě a dvě dohromady a nechali podezřelého sledovat.

20. listopadu ho konečně přistihli při činu. Dělal neslušné návrhy kolemjdoucím chlapcům. I přes nekonečné výslechy se však nepřiznal. Byl proto přizván psycholog Alexandr Bukhanovsky, který mu, jak uvádí autor knihy K.Ramslanda How Cutting-Edge Forensics Took Down 12 Notorious Serial Killers, přečetl jeho psychologický profil.

Po jeho přečtení se 54letý Andrej Romanovič Čikatilo rozplakal a přiznal se k vraždě 53 lidí. I když se v průběhu soudního procesu ze sebe snažil udělat blázna, vykřikoval, že je homosexuál, ukazoval genitálie, nebo tvrdil, že je těhotný a kojí, nikdo mu neuvěřil. Naturalisticky líčil, jak páchal otřesné vraždy a kvůli obavám, že by ho napadli šokovaní rodinní příslušníci obětí, byl Čikatilo po celou dobu soudu zamčený jako zvíře v kleci. Odsouzen byl k trestu smrti, a jelikož ruský prezident Boris Jelcin zamítl jeho žádost o milost, byl 14. února 1994 zastřelen.