Největší únos Čechoslováků v dějinách: Krutý pochod džunglí z nich udělal trosky

27. září 2020 četba na 3 minuty
Jonas Savimbi byl dlouholetý vůdce opozičního hnutí UNITA v Angole.

Jonas Savimbi byl dlouholetý vůdce opozičního hnutí UNITA v Angole.

Foto: Profimedia.CZ

Roku 1983 se odehrál největší únos československých občanů v dějinách. Vojáci z protivládní skupiny UNITA zajali v Angole 66 lidí, včetně žen a dětí. Zajatce čekala tříměsíční cesta džunglí do tábora rebelského vůdce Jonase Savimbiho.

V Angole vládla od roku 1975 organizace MPLA, podporovaná Kubou a Sovětským svazem. Přátelské vztahy s ní logicky udržovalo i Československo coby součást východního bloku. Dodávalo jí zbraně a také odbornou pomoc. Do města Alto Catumbela vyslalo 28 expertů, aby zde vystavěli papírnu a továrnu na celulózu. Spolu s nimi sem zamířily i jejich manželky, děti, lékařka a dvě zdravotnice. Československá komunita čítala dohromady 66 osob a místní prostředí si zamilovala. Rodiny pořádaly výlety do okolí, k dispozici měly bazén, děti si hrály s vojáky, kteří měli jejich čtvrť chránit.

12. března roku 1983 se však brzy ráno ozvala střelba a několik hlídačů padlo mrtvých k zemi. Skupina československých občanů byla zajata hnutím UNITA, které v Angole vedlo občanskou válku proti socialistické vládě. Nešlo přitom o nějaké nahodilé teroristy, UNITA měla podporu Spojených států a usilovala v zemi o nastolení tržního hospodářství. Únosem Čechoslováků chtěla donutit ČSSR, aby do Angoly přestala dovážet zbraně.

Vojáci odvedli 66člennou skupinu na svou základnu v horách. Zajatci dostali k jídlu rozvařené těstoviny a přespali ve slaměných chýších. Byl to luxus proti tomu, co je v příštích měsících čekalo. Měli se dostat do 2000 km vzdáleného tábora, kde je čekal vůdce rebelů Jonas Savimbi. Cesta vedla džunglí, močály a neprostupným terénem kolem řek. Ze špatné stravy trpěli průjmy, dětem se nafoukla bříška, trápil je všudypřítomný hmyz.

Po 600 km pochodu už museli být někteří zajatci neseni na nosítkách, protože jejich těla vypovídala službu. Jedním z nich byl i Slovák Jaroslav Navrátil, který pochod nakonec nepřežil. Spadl z nosítek a poranil si hlavu, přičemž zřejmě utrpěl krvácení do mozku.

UNITA po této tragické události vyslala skupině na pomoc vrtulníky se zásobami. Zajatcům se dostalo více jídla a nového oblečení. Přesto museli pochodovat dál ještě dalších 720 km. Zbylý úsek překonali na korbách nákladních automobilů.

Cesta náklaďáky byla ovšem taky o strach. Jelo se především v noci, bez zapnutých světel a po rozbitých cestách. Silnice v těchto končinách neexistovaly. Každou chvíli mohlo dojít k vážné nehodě.

Když po třech měsících zajatci dorazili k Savimbimu, vypadali jako trosky. V té chvíli už se s nimi ale zacházelo lépe. Konečně také mohlo začít vyjednávání s pražskou vládou a evropskými institucemi. Díky zásahu Červeného kříže byly v červnu propuštěny ženy a děti, spolu s nimi odjelo i sedm mužů ve špatném zdravotním stavu. Dalších 20 mužů si ovšem Savimbi ještě ponechal jako rukojmí.

Jednání se pak táhla celý rok. UNITA zbylé zajatce propustila až poté, co se československá vláda zavázala nedodávat Angole zbraně ani odborníky. Pro občany ČSSR si v červnu roku 1984 osobně přijel náměstek ministra zahraničí Stanislav Svoboda, který předsedal krizovému štábu a propuštění unesených spoluobčanů úspěšně vyjednal.

Akční letáky