Anita Franková se stala polosirotkem na samém počátku druhé světové války. Kdyby rodina zůstala v Litomyšli a nechtěla se před nacisty skrýt ve velkoměstě, mohlo všechno dopadnout jinak. Otec měl velké plány, ale jeho život ukončily srdeční komplikace. Matka Eleonora byla nesmírně vynalézavá a chránila dceru ze všech sil. Dvě opuštěné ženy byly všem trnem v oku. Žily z rodinných úspor a musely se přizpůsobovat tlaku, který byl na židovskou komunitu vytvářen.

Nelidský řev

Rok v Terezíně se snažily přežít a diskuzím o transportech na východ se vyhýbaly. Nikdo se ještě nevrátil, a tak bludům, které se šířily táborem, nevěřily. Po sedmnácti měsících čekala dlouhá cesta v dobytčácích i je. Zkusily svá jména vyreklamovat, ale marně. Hned u vstupu do vyhlazovacího tábora jim vytetovali čísla. Musely odevzdat všechny osobní věci a poslouchat na slovo. Na začátku března vezli do plynových komor vězně z transportu, který do Osvětimi dorazil o čtvrt roku dřív než ten, ve kterém přijela Anita s matkou. Masového zabíjení nebyly přímými svědky, ale nelidský řev jim hodně prozradil. Od té doby jen čekaly na smrt.

Po půl roce visel jejich osud na vlásku a chystalo se k dalšímu zabíjení. Měly před sebou tři selekce. Poprvé prošla jen matka a dcera ne. Eleonora neváhala a nechala se dobrovolně vymazat. Nikdo se nepozastavil nad tím, že zahazuje svůj život. Ona se ale znova zařadila do fronty a zkusily s Anitou štěstí ještě jednou. Vyšlo to. Podruhé zneužila mladá dívka podnapilého stavu esesáka. Lámaná němčina byla sice důsledkem strachu o život, ale jeho pobavila. Za „odměnu“ ji poslal do Stutthofu. I tam musely projít přísným výběrem těch, kteří jsou práceschopní nebo užiteční. Anita se schovala za plot a po tom, co matka prošla, připojila se k ní. Měly víc štěstí než rozumu.

Mateřská láska

Celou dobu Eleonora svou dceru chránila, dokonce za ni kopala zákopy, aby ji dozorci nezabili nebo neposlali do komory. Rozdělila je až sovětská armáda. Byly odvezeny do Ruska, kde je vyslýchali. Po měsících marného vzpomínání a podezírání se stalo něco neuvěřitelného. Ocitly se v německém táboře pro vězně z Pobaltí. Anita se díky svému věku dostala domů, ale Eleonora musela dřít v cihelně. Znovu se setkaly až roku 1946. Anita své matce vděčila za život, ale dlouho si jedna druhou neužívala. Eleonora zemřela stejně náhle jako její manžel čtyři roky po válce.

Vzpomínky na Osvětim ze sebe Anita nikdy neoklepala, ale přes čtyřicet let strávila v Židovském muzeu a věnovala se historii a práci archivářky.