Oním mužem nebyl nikdo jiný, než doktor Josef Mengele, který rozděloval příchozí do dvou skupin: fyzicky silnější vězně zařadil na nucené práce, ty slabší poslal rovnou do plynu. Pokud se rozhodl ušetřit život těhotné ženě, bylo to jen proto, aby na ní mohl provádět drastické experimenty. Na narození živých židovských dětí neměl žádný zájem - zabíjení novorozenců považoval za rutinní záležitost.
Anka se Mengelemu podívala do očí a prohlásila, že těhotná není. V té době byla vyhublá na kost a plod byl natolik malý, že na ní jiný stav nebyl nijak vidět. Doktor Smrt ji zařadil mezi vězně určené na práci.
Válka se chýlila ke konci, ale v Osvětimi to nebylo vidět. Anka své těhotenství skrývala, jak mohla. Čekal ji další přesun, neznámo kam. "Jakmile se otevřely dveře vagonu a já uviděla nápis Mauthausen, bylo to jako rána elektrickým proudem. Věděla jsem, že je to likvidační tábor. V tu chvíli na mě přišly stahy a bolesti,“ vzpomínala později Anka.
Transport do Mauthausenu naštěstí dorazil až 29. dubna, den před sebevraždou Adolfa Hitlera a pouhý den poté, co byly plynové komory Mauthausenu rozmontovány ve snaze zakrýt stopy po spáchaných zločinech. Nacističtí dozorci si už vězňů nevšímali a z tábora hromadně utíkali. Někteří z nich dokonce "převlékli kabáty" a snažili se pomáhat potřebným, včetně rodiček. Anka tak porodila dceru Evu v chaotické, ale radostné atmosféře samého konce války. Na rozdíl od jiných vězněných matek měla štěstí, že přes vážnou podvýživu měla trochu mléka a mohla svou holčičku kojit. Miminko vážilo něco okolo kila a půl, ale mělo se k světu a přežilo.
