Na první pohled to vypadalo jako dokonalý příklad zákona schválnosti. Geolog James Smith z British Antarctic Survey se svým týmem pracoval nepřetržitě už několik dní. Nekonečně dlouho jim trvalo, než rozpustili 20 tun sněhu, aby vytvořili 20 tisíc litrů horké vody. Jejím úkolem bylo prorazit skrz ledový šelf Filchner-Ronne na jižním okraji antarktického Weddellova moře úzký tunel.
Po dvaceti hodinách oznámili, že mohou odstartovat další etapu výzkumu. Do díry spustili nástroj pro sběr sedimentu a GoPro kameru. Smith byl nervózní. Na Antarktidě byl už tři měsíce. Spal za mrazivých teplot ve stanu a jedl dehydrované jídlo. Čekal, že nyní přijde odměna.
Zákon schválnosti
Jenže sběrač se vrátil prázdný. Geolog byl v šoku. Netušil, kde se stala chyba. Jedinou odpověď mohly nabídnout pořízené záběry. Vědec si proto sedl k počítači a pustil krátký film. Sledoval, jak kamera sestupuje skrz téměř kilometr široký modrobílý led. Když náhle skončil, otevřel se pohled na temnou mořskou vodu. O dalších 500 metrů později přístroj konečně dosáhl dna. Jenže jako naschvál se nezabořil do světlého sedimentu, ale narazil do tmavého kamene. Jediného široko daleko.
James Smith film pozastavil a zhluboka se nadechl. „To se může stát asi jenom mě. Kdyby se díra vyvrtala o pár centimetrů vedle, hodiny práce tak nemusely přijít vniveč,” pomyslel si a podíval se na obrazovku. V tu chvíli si všiml, že z horniny trčí podivné struktury. Vypadaly jako houby.
„Život?” geolog nemohl odtrhnout oči od obrazovky. „V nesmírně studené a temné vodě, stovky metrů od slunečních paprsků?” šeptal si pro sebe. Neváhal a film poslal svému kolegovi, biologu Huwu Griffithsovi z British Antarctic Survey. Ten potvrdil, že na kameni opravdu rostou houby. Mezi nimi se navíc proplétala vlákna bakteriálních rohoží.
Život pod ledem
„To, že se tyto organismy nacházejí v naprosté tmě, není až tak výjimečné. Spousta tvorů takto žije. Podivné ale je, že jsou přichyceny na jednom místě. Znamená to, že musí mít stálý přísun potravy,” vysvětluje Griffiths a dodává, že cokoliv v moři zemře, slouží to jako zdroj energie dalším živočichům. Problémem však je, že antarktická zvířátka na této konkrétní skále nežijí v rušných vodách, kde se to hemží rybami, ale pod téměř kilometr tlustým ledem a 257 kilometrů daleko od nejbližšího okraje šelfu.
„S největší pravděpodobností se houby a bakterie spoléhají na silné proudy, které organický materiál unáší jejich směrem z přibližně 600 až 1500 kilometrů vzdálené produktivní oblasti,” říká biolog. „To je obdivuhodná vzdálenost.” Tuto teorii však mohou potvrdit až odebrané vzorky. Ty zároveň odhalí, čím konkrétně se tvorové na kameni živí. Zda filtrují organické nečistoty z vody nebo hodují na zbytcích mršin. Zároveň by se mělo zjistit, jak jsou staré. Je totiž možné, že se jedná o pravěký ekosystém.
Zdroje: www.wired.com, www.futurism.com, www.nbcnews.com
Sledujte nás v Google Zprávách