Antoine-Laurent de Lavoisier byl na dnešní poměry multimilionář. Ke svému jmění přišel jako výběrčí daní. A to byl ten problém. Zatímco on si užíval luxusu, obyvatelé Paříže dřeli bídu s nouzí. Život na vysoké noze ale nebyl jediným důvodem, proč francouzský šlechtic potřeboval vydělávat. Tím hlavním byla jeho vášeň pro vědu.
Už jako malý chlapec byl Lavoisier neobyčejně zvídavý. Ve 22 letech získal cenu za esej o plánu osvětlení městských ulic olivovým olejem a odvedl slibné rané práce o geologii. Když byl přijat do Královské akademie věd, splnil se mu sen. Jeho nadšení ale opadlo hned, jakmile viděl svou výplatní pásku. „Z toho mám přežít?” povzdechl si. V roce 1768 proto koupil podíl ve Ferme général, soukromém konsorciu, které vybíralo daně pro krále.
Antoine-Laurent de Lavoisier
Z jeho pohledu to byl geniální tah. Vydělával dostatek peněz na to, aby si mohl vybavit soukromou laboratoř, kde prováděl různé chemické experimenty a zároveň byl váženým občanem s důležitými kontakty. Jeden z nich ho nasměroval na cestu k jeho největším objevům.
Psal se rok 1772, kdy Lavoisier dostal informaci od francouzského průmyslového špióna. Tvrdil mu, že přední britský odborník na plyny, Joseph Priestley, objevil metodu výroby sody vháněním „pevného vzduchu“ do vody. Doufal, že nový nápoj by mohl fungovat proti kurdějím. Ačkoli vynález nemoc nevyléčil, výběrčí daní se do nového oboru, zabývajícího se vzduchem, zamiloval.
Za tři roky, během nichž provedl řadu experimentů vystoupil Lavoisier před členy Královské akademie. Oznámil jim, že objevil nový plyn „čistší než obyčejný vzduch, ve kterém žijeme.“ Pojmenoval ho kyslík. Jeho výzkum tím neskončil. Právě naopak. Během dalších let vysvětlil podstatu hoření, dokázal, z čeho se skládá voda, vynalezl umělá hnojiva a především navrhl nový chemický jazyk, utilitární nomenklaturu, v níž název každé sloučeniny odhaluje její základní strukturu. Ta se používá dodnes.
Poprava a experiment
Objev prvku, po jehož vdechnutí se člověk cítí „zvláštně lehký a volný“, vynesl Lavoisiera ke hvězdám. Jeho vliv i bohatství rostlo. Stejně jako do chemie byl zapálený i své práce výběrčího. Poté, co si uvědomil, že pašování zboží do Paříže stojí korunu asi 20 procent daňových příjmů a navrhl, aby byla kolem města postavena zeď s branami, u nichž obchodníci museli platit, se však stal jedním z nejméně oblíbených lidí v metropoli.
Antoine Laurent Lavoisie
Když vypukla Velká francouzská revoluce, jeho osud byl zpečetěn. Jeho práce i bohatství se stalo trnem v oku. Stal se „nepřítelem”. V předvečer 8. května roku 1794 mu proto na dveře zaklepala policie. Hned ráno byl obžalovaný ze spiknutí proti republice, zpronevěry, rozkrádání daní, zneužití pravomoci a podvodů. Jeho jmění bylo zkonfiskované a spisy zabavené. Hned po soudu byl popraven gilotinou.
Useknutím hlavy ale příběh „otce moderní chemie” nekončí. Legenda praví, že těsně před svou smrtí měl Lavoisier požádat svého asistenta, aby sledoval, kolikrát jeho oči po vykonání rozsudku zamrkají. Cílem tohoto experimentu bylo zjistit, jak dlouho člověk po dekapitaci ještě vnímá. Ukázalo se, že vědec mrkal asi minutu. „Jak je výsledek relevantní, netušíme,” říká historik William Jensen z University of Cincinnati. „Podle záznamů bylo během 35 minut popraveno 28 lidí. V koši, kde skončily hlavy, tak bylo docela plno. Sledovat mrkání jedné z nich asi nebylo nic jednoduchého.”
Zdroje: www.mysteryofmatter.net, www.en.wikipedia.org, www.steemit.com, www.historytoday.com
