Schmid k nim měl kladný vztah. Po první světové válce si rodák z Vídně otevřel malý obchod, v němž zaměstnával dva Židy. Ve 30. letech vnímal sílící antisemitismus, ale nerozuměl, proč je všichni tolik nesnáší. Podle Wolframa Wetta, jehož Schmid zachránil, to byl humanista a cenil si lidského života. V mladém věku se do židovské dívky dokonce zamiloval.

Po anšlusu roku 1938 se začal podílet na pomáhání Židům. Zatkl muže, jenž se vloupal do bytu jeho židovského souseda a několika osobám pomohl utéct do Československa. Se začátkem druhé světové války byl povolán do armády, ale neočekávalo se od něj, že bude bojovat ve frontě; neměl na to vlohy.

Během svého nasazení v litevském Vilniusu roku 1941 se Schmid stal svědkem masové vraždy 3 700 Židů. Nedlouho poté se na něj obrátili muž a žena, kteří od něj žádali ušetření života. Schmid je oba zaměstnal ve své kanceláři. Oba válku přežili.

Židy zachraňoval ve vozech wehrmachtu

Schmid poté ve Vilniusu řídil výstavbu nových budov. Když se ukázalo, že mnoho Litevců nechtělo pro nacisty pracovat nebo postrádalo požadované schopnosti, najímal jako pracovníky Židy. V jednu chvíli pro něj pracovalo až 150 Židů. U toho ale nezůstal. Z vilniuského ghetta odvezl ve vozech wehrmachtu 90 Židů do nedalekého města Lida v Bělorusku. Výjezdy několikrát opakoval, ačkoliv nevěděl, zda jim tím opravdu zachránil životy, nebo pouze oddálil smrt.

Jeho zaměstnanci, mezi nimiž byli i sovětští zajatci, popisovali Schmida jako lidského a spravedlivého muže, který neměl důvod nikoho z nich trápit. Jenže čím větší dobrotu prokazoval, tím víc se přibližoval svému konci.

Do svého zatčení v lednu 1942 stihl ještě zachránit několik zajatců před popravou ve věznici Lukiškės a schovat pár stíhaných Židů u sebe doma. Jeho byt se stal štábem židovských partyzánů, kteří Schmida jmenovali čestným členem organizace. Společně dokázali z ghetta vytáhnout 300 dalších osob a odvézt je do bezpečí. Pak už padl do rukou nacistů.

Spravedlivý mezi národy

Dne 25. února byl shledám vinným, ačkoliv není jisté z čeho, protože se záznamy nedochovaly, a odsouzen k trestu smrti. Ten byl vykonán po krutých výsleších 13. dubna. Své rodině před smrtí napsal dopis, v němž stálo: ,,Zachoval jsem se jako člověk, nikdy jsem nechtěl nikomu ublížit.“

Do konce války jeho žena s dcerou zažívaly peklo. Rakušané jim házeli do oken kameny, ničili majetek a řvali po nich, že byl Schmid zrádce. Nenávist vůči Schmidovi se udržela i po válce, napomáhal tomu fakt, že Rakousko odmítalo Antona uznat jako oběť nacistického režimu. To se změnilo až v 50. letech.

Schmid si od izraelského státu post mortem vysloužil ocenění Spravedlivý mezi národy, které je udělováno lidem nežidovského původu, jenž riskovali život při záchraně Židů před holokaustem.