Kulometnice Tonka: Z ruské ošetřovatelky se stala nacistickou popravčí

30. září 2020 četba na 4 minuty
Partyzáni byli nuceni vykopat si vlastní hroby.

Partyzáni byli nuceni vykopat si vlastní hroby.

Foto: Profimedia.CZ

Antonina Makarova žila dlouhá léta spořádaný život po boku židovského válečného hrdiny a sama se těšila úcty coby zasloužilá veteránka. Nikdo netušil, že je ve skutečnosti jednou z nejkrvavějších žen historie. Za války chladnokrevně popravovala muže, ženy i děti a spravedlnosti unikla jen díky náhodě.

Když se Antonina šla jako malá holčička zapsat do školy, nemohla si vzpomenout na své příjmení. Místo toho učitelce nahlásila křestní jméno svého otce - Makar. Od té doby byla všude vedena jako Makarova, což později znesnadnilo vyšetřovatelům práci při jejím hledání.

Z ošetřovatelky vražedkyní

Válka ji zastihla, když studovala v Moskvě medicínu. Antonina chtěla okamžitě podpořit svou zemi a zapsala se do armády jako ošetřovatelka. Ve své horlivosti se přitom i naučila zacházet s kulometem. Pod vlivem hrůz, které na frontě vídala každý den, zřejmě postupně otupěla. V roce 1941 padla do zajetí, ale dokázala utéct. Potloukala se po ruských vesnicích, sem tam jí někdo nabídl nocleh, sem tam si našla milence, který se o ni nakrátko postaral.

V létě roku 1942 dorazila do městečka Lokoť, ovládaném nacisty a kolaboranty. Antonina už byla ze své dlouhé pouti unavená a řekla si, že si zaslouží trochu pohodlí. U nacistů bylo jídlo a teplá postel. Důstojníci pořádali každý den alkoholové večírky a obklopovali se prostitutkami. Antonina se stala jednou z nich.

Pak přišel den, kdy jí dal kdosi do ruky kulomet a zeptal se, zda by nechtěla popravovat zajatce. Dostane vlastní pokoj a gáži 30 říšských marek za popravu. Antonina souhlasila.

Poprvé do ní museli nalít alkohol, aby se jí při střelbě netřásly ruce, ale při dalších popravách už nic na posilněnou nepotřebovala. Na povel střílela válečné zajatce, partyzány i jejich manželky a děti. Většinou vykonávala 3 popravy denně, přičemž každá skupina popravených čítala 27 osob. To byl přesně počet lidí, kteří se vměstnali do cely pro odsouzence.

"Nevím, koho jsem zabíjela. Oni mě taky neznali, tak jsem se před nimi nestyděla. Někdy vystřelíte, popojdete blíž, a někdo se ještě hýbe. Tak ho střelíte znovu, a tentokrát do hlavy," vysvětlila Antonina po letech při výslechu.

V roce 1945 Rudá armáda převzala nad městem kontrolu, ale "kulometnice Tonka" už tady nebyla. Léčila se v Německu ze syfilidy a vydávala se za sovětskou ošetřující sestru, která mezi lety 1941 a 1844 sloužila u 422. divize. Do Ruska se vrátila jako opěvovaná veteránka.

Manžel nic netušil

Provdala se za seržanta Viktora Ginzburga a porodila mu dvě dcery. Její manžel byl židovského původu a během holocaustu ztratil veškeré příbuzenstvo. On sám bojoval na frontě a byl skutečným válečným hrdinou. Upřímně věřil, že jeho žena sloužila vlasti zrovna tak srdnatě.

KGB po kulometnici Tonce marně pátralo až do roku 1976. Teprve tehdy vyšlo najevo, že její skutečné rodné příjmení znělo Parfenov. Tajná policie Antoninu sledovala celý rok a sbírala svědectví lidí, kteří si ji pamatovali. Potom spadla klec.

Viktor Ginzburg zpočátku nechápal, proč byla jeho žena zatčena, a hrozil, že se obrátí na mezinárodní instituce. Vyšetřovatelé mu proto sdělili pravdu. Říká se, že přes noc viditelně zestárl a zešedivěl. Ráno sebral dcery a opustil město.

Antonina Makarova vypovídala klidně. Domnívala se, že po tolika letech ji nemůže čekat nic horšího než tři roky odnětí svobody. Jenomže soud prokázal, že chladnokrevně zastřelila 168 osob, které se podařilo identifikovat. Předpokládá se přitom, že dohromady odpravila až 1500 lidí.

Dne 11. srpna roku 1979 byla kulometnice Tonka ve svých 59 letech popravena zastřelením. "Neprojevila žádný strach, žádné vzrušení, žádné slzy. Do poslední minuty," prohlásil katův asistent.

Akční letáky