Takovým příkladem je například až bizarní význam krvácejících těl ve středověkých procesech. Právě středověk byla doba, kdy byla v soudnictví přikládána velká váha absurdním rituálům a pověrám, na něž se soudy spoléhaly při určování viny či neviny vlastně až do 19. století. Než se objevily krevní testy, daktyloskopie či testy DNA, v mnoha kulturách se používaly různé soudní metody, které pomáhaly rozhodnout o vině podezřelého. Jednou z těchto nezvyklých metod zkouška, při nichž se používala "krvácející" mrtvola.

Za osud zločince odpovídala jeho „víra“

Soudy, které se k této metodě uchylovaly, bylo možné nalézt v různých kulturách v mnoha částech světa, a to zejména ve společnostech, které věřily, že bůh nebo bohové ochrání nevinné před újmou a potrestají viníky. Tato víra rozhodovala hlavně u zločinů, jakými byly vražda, kacířství a čarodějnictví. Každý z těchto zločinů mohl být potrestán různě tvrdým trestem, jemuž předcházelo většinou ověření neviny podezřelého.

Nevina byla testována třeba přechodem přes žhavé uhlíky, vyzdvihnutím jiného předmětu z ohně, vodním soudem nebo jinou ohrožující metodou. Když z nich „zkoušená“ osoba vyvázla bez úhony, soud uvěřil v její nevinu a naopak.

Oživlá mrtvola

Například ke konci období starého Říma byli vrahové zkoušeni tak, že se museli znovu přiblížit k mrtvole. Věřilo se totiž, že tělo je ještě krátkou dobu po smrti schopno slyšet a jednat. Pokud se tedy vrah k mrtvole přiblížil nebo se jí dotkl, mrtvola začala krvácet nebo měla pěnu u úst (Roth 2010 a Brittain 1965). Tato metoda dostala název Cruentation, což je odvozeno z latinského slova cruentatio, neboli „potřísnění krví“, nebo cruentare čili „zkrvavit“. Mrtvola totiž začala v přítomnosti vraha „krvácet“. Nešlo ale zřejmě o krev, ale o očistnou tekutinu neboli rozkladnou tekutinu, která během hnilobného procesu vytéká z úst, nosu a dalších otvorů, vypadá podobně jako krev a je s ní často zaměňována.

A jak Cruentation probíhala?

"...podezřelý byl umístěn v určité vzdálenosti od oběti, která byla položena nahá na záda. Přistoupil k tělu, opakovaně na něj volal jménem a pak ho dvakrát nebo třikrát obešel. Poté lehce rukou pohladil rány. Pokud se během této doby objevilo čerstvé krvácení, tělo se pohnulo nebo se u úst objevila pěna, podezřelý byl považován za viníka vraždy."

Víře navzdory…

Tato „očistná metoda“ se například v Anglii používala až do konce 17. století a dostala se i do Shakespearova Richarda III. V Německu se užívala ještě v 18. století a v USA existují obdobné záznamy ještě z roku 1869! Jeden z posledních případů očistné metody se udál v New Jersey v roce 1767 k odhalení vraha Nicholase Tuerse, a to i navzdory tomu, že koroner považoval celou věc za směšnou.

"Ač koroner nevěřil v právo na mrtvolu a nevěnoval pokusu žádnou pozornost, když se jeden z porotců bezvýsledně dotkl těla. Nakonec byl za stejným účelem předveden otrok Harry, který byl podezřelý bez důkazů, když uslyšel výkřik "To je ten člověk", a bylo mu řečeno, že Tuers krvácel, když se ho Harry dotkl. Poté přikázal otrokovi, aby položil ruku na obličej mrtvého, když z každé nosní dírky okamžitě vytekla asi polévková lžíce krve a Harry se k vraždě ve všech podrobnostech přiznal (Lea 1878)."

Jak je tedy patrné, historicky se věřilo, a to dokonce i ve vyspělých společnostech, že mrtvola dokáže svého vraha usvědčit sama.

Zdroje:

www.cambridge.org, www.ancient-origins.net, en.wikipedia.org/wiki/Cruentation,