"Učinil na mě velký dojem," vzpomínal v roce 1967 důstojník Gen Walter Warlimont. "Pravé oko mu zakrývala černá páska a jednu ruku měl amputovánu. Vypadal jako pravý voják."

Stauffenberg přišel o oko, pravou paži a dva prsty na levé ruce během bojů v Tunisku. Od profesionálního vojáka z konzervativního šlechtického rodu by nikdo nečekal, že se zaplete do konspirace proti vůdci a pokusí se o státní převrat. Na počátku války by to ostatně od sebe nečekal ani sám Stauffenberg. Když však viděl zvěrstva, jaká se odehrávala na východní frontě, a vyhodnotil Hitlera jako mizerného válečného stratéga, který žene Německo směrem ke zdrcující porážce, logicky se spojil s důstojníky podobných názorů a rozhodl se jednat.

Atraktivní muž a milující otec

Cílem operace Valkýra bylo zabít Hitlera, obsadit Berlín a vyjednat s nepřáteli mír. "Spiklenci si nebyli jistí, jestli plán vyjde, ale generál Tresckow chtěl atentát provést za každou cenu. Už jen kvůli tomu, aby svět viděl, že ne všichni Němci Hitlera podporují," vysvětlil Stauffenbergův syn Berthold v rozhovoru pro BBC.

V době nezdařeného atentátu mu bylo 10 let a otce zbožňoval. "Všichni o něm říkali, že to byl nesmírně hezký muž - tmavé, lehce zvlněné vlasy, modré oči, byl vysoký... A měl smysl pro humor, často se smál," líčil Berthold, s nímž tehdy dospělí o politice doma z bezpečnostních důvodů nemluvili. Byl připraven nastoupit do Hitlerjungen a teprve po válce pochopil, proč se jeho otec pokusil führera zabít.

Stauffenbergova příležitost nadešla poté, co byl povýšen na plukovníka generálního štábu a mohl se účastnit konferencí v tzv. Vlčím doupěti v Rastenburgu. Osudného červencového dne se na poradu dostavil s kufříkem obsahujícím výbušninu. Společně s nadporučíkem Wernerem von Haeftenem se původně pokusili sestavit nálože dvě, při práci ale byli vyrušeni, a tak se jim nakonec podařilo aktivovat jen jednu bombu. Doufali, že to bude stačit.

"Na Stauffenberga jsem se po začátku porady už nedíval, takže jsem neviděl, že kufřík položil pod stůl, ani že potom místnost zase opustil. Úplně jsem na něj zapomněl, když přišla exploze," popsal Gen Walter Warlimont. "Bylo to, jako by na mě spadl obrovský lustr. Skácel jsem se k zemi a viděl jsem, jak odvádějí Hitlera ven. Nezdálo se mi, že by byl vážně zraněn."

Co Hitlera zachránilo?

Hitler skutečně vyvázl jen s mírnými šrámy. Jiní muži v místnosti dopadli podstatně hůř, čtyři dokonce zemřeli. Výbušnina tedy nebyla žádným slabým kafíčkem, jenže vůdce měl ten den obrovské štěstí. V momentu výbuchu se nakláněl nad dubovým stolem, jehož těžká deska ho ochránila před tlakovou vlnou. Traduje se také, že někdo z přítomných kufřík s bombou odsunul od jeho nohou o kus dál.

Hitlerovi navíc přálo počasí. Atentát by podle odborníků nejspíš nikdo z debatujících nepřežil, kdyby se porada konala v betonovém bunkru, jak bylo původně plánováno. V lehkém, provzdušněném domku měla bomba mnohem slabší účinek.

Zdroj: Youtube

Stauffenberg a Haeften byli ještě ten večer v Berlíně zatčeni a během noci zastřeleni popravčí četou. Generál Tresckow spáchal na frontě sebevraždu. V následujících měsících bylo popraveno nebo uvězněno několik tisíc osob, které se do spiknutí zapletli či o něm jen věděli. Stauffenbergova manželka byla internována v koncentračním táboře Ravensbrück a s dětmi se shledala až po válce.

"Nikdy se už neprovdala. Otec byl jediným mužem jejího života," uvedl Berthold. Na otázku, zda oběť konspirátorů nebyla zbytečná, když za necelý rok Hitlerův režim stejně skončil, má jasný názor: "Alespoň Německu zachránili trochu té cti."


Zdroje: www.bbc.com, time.com, www.lib.cam.ac.uk