V době osudného výletu do Švýcarska v roce 1898 bylo Alžbětě Bavorské 60 let a již devátým rokem chodila jen v černých šatech. Nikdy nepřestala truchlit pro svého syna, který spáchal sebevraždu. Cestování bylo snad jediné, co ji drželo nad vodou. Z lázeňského letoviska u jezera si naplánovala krátký výlet do Ženevy, aby zde nakoupila dárky pro vnoučata. Do místního hotelu Beau Rivage přikráčela jako hraběnka von Hohenembs.
Hoteliér však dobře věděl, jak vzácná návštěva do jeho podniku zavítala, a ztratil o tom slovo před novináři, neboť nějaká ta reklama se vždycky hodí. Na konci 19. století nebyl potřeba internet, aby o přítomnosti císařovny ihned vědělo celé město. Informace se donesla i k anarchistovi Luigimu Luchenimu.
Císařovna Sisi
Princ, nebo císařovna? Na tom nezáleželo
Lucheni pocházel ze zcela opačného konce společenského spektra, než do jakého se narodila Sisi. Vyrůstal u různých pěstounů a v sirotčincích, v dospělosti si vydělával na chléb v potu tváře. A celou dobu v sobě živil nenávist proti všem bohatým a mocným. Ve Švýcarsku se připojil k anarchistické skupině, avšak záhy zjistil, že je bezvýznamný i v jejích řadách. Kumpáni mu doporučili, aby zabil nějakého vysoce postaveného šlechtice. Nejlépe prince. Takový čin by mu určitě vynesl slávu a uznání.
Spáchat atentát na někoho urozeného ovšem nebylo jen tak. Lucheni neměl peníze ani na pořádný ostrý nůž, natož aby si mohl pořídit pistoli nebo výbušninu. Neměl šanci ani nikam cestovat. Musel čekat, až někdo vzácný přijede do Ženevy a naběhne mu na nabroušený pilník.
Původně to měl být následník francouzského trůnu princ Jindřich Orleánský, ten ale návštěvu Švýcarska na poslední chvíli zrušil. Lucheni byl zdrcen. Ovšem jen do té chvíle, než se dozvěděl o pobytu císařovny Sisi v ženevském luxusním hotelu. Takovou příležitost nemohl promarnit.
Trefil se přesně do srdce
Netušil, že Alžběta Bavorská je v jádru své duše vlastně republikánkou a kdyby to bylo čistě na ní, monarchii by byla dávno zrušila a raději by žila tichý život s manželem Františkem Josefem někde v ústraní. Lucheni o tom nepřemýšlel. Císařovna pro něj byla symbolem nespravedlivého zřízení. A zasloužila si zemřít, protože na rozdíl od prostých lidí nikdy nepracovala.
Zastihl ji na nábřeží, když se svou společnicí spěchala na parník. Bodl ji pilníkem přímo do srdce a utíkal pryč. Neutekl daleko; kolemjdoucí ho duchapřítomně zadrželi a předali policii.
Alžběta ještě došla na loď v domnění, že jí dotyčný pobuda snad chtěl ukrást hodinky. Teprve tam se zhroutila. Kapitán ji nechal dopravit zpět do hotelu a přivolal lékaře. Veškeré snahy o záchranu jejího života však byly marné.
Zatčený Luigi Lucheni byl na svůj čin hrdý.
Chtěl být mučedníkem, ale nevyšlo to
Luigi Lucheni byl na svůj čin hrdý a neustále opakoval, že by atentát kdykoli zopakoval. Očekával pro sebe trest smrti a čestné místo mezi hrdiny anarchie. Takovou radost mu ale soudci neudělali - ani nemohli. Hrdelní tresty totiž byly v kantonu už zrušeny.
Anarchista se nesmířil s doživotním vězením a pokusil se o sebevraždu. Vyšlo mu to až napodruhé. V roce 1910 ho dozorci našli v cele oběšeného. Patologové mu potom uřízli hlavu a naložili ji do lihu, aby mohli zkoumat zločincův mozek. Z vídeňského muzea Josephinum byl tento nepříliš estetický exponát přemístěn na hřbitov teprve v roce 2000.
Zdroje: www.novinky.cz, zoommagazin.iprima.cz, epochaplus.cz
