Kmen Hunů se vyznačoval nepotlačitelnou surovostí a neochotnou pracovat. Jeho členové byli profesionálními válečníky, kteří si na denní chléb vydělávali zbraněmi v rukou. Rádi zotročovali a drancovali jiné národy.
Existuje několik domněnek o původu těchto zabijáků. Někteří badatelé považují za pravlast bojovného kmene Korejský poloostrov, další se domnívají, že byli potomky Siungnuú, starověkého kočovného národa žijícího severně od Číny, kvůli nimž byla zřejmě vybudována Velká čínská zeď. Mohli však přijít také z pohoří Altaj nebo ze Sibiře. Už tehdy ale byli Hunové společenstvím mnoha nomádských kmenů.
Attila v boji
Jelikož na jihu se nacházela Čína se svoji zdí, rozhodli se expandovat na západ. Za sebou zanechávali rozbořené domy a mrtvoly. Kdo před nimi neutekl, neměl již šanci. Jejich agresivní tažení tak způsobilo stěhování národů. Lidé ve velkém migrovali. Mísili se s jinými kmeny a vytvářeli nové státy. Díky Hunům se měnila geografie a etnografie mapy Evropy a Asie.
Cíl: Podrobit si národy
S příchodem Attily přišla velká změna. Byl prvním velitelem, který dal bojovým nájezdům řád. Pocházel z vysokých kruhů hunské společnosti a jako dítě se stal rukojmím na západořímském císařském dvoře. Díky tomu poznal evropský svět. Naučil se řecky a latinsky, studoval válečnou strategii a snažil se pochopit, jak funguje stát. Už tehdy se rozhodl, že vytvoří hunské území, jež se bude rozkládat od východu za západ a od severu na jih.
„Hunové předčí v divokosti a barbarství vše, co si lze o barbarství a divokosti jen představit," napsal neznámý římský kronikář. A to byl jejich cíl. Usilovně se starali o to, aby je předcházela pověst děsivých monster. Správný Hun měl mít co nejplacatější nos, protáhlou lebku a co nezjizvenější obličej. Za tímto účelem se dětem stlačoval nos destičkou, která se přivazovala k hlavě, deformovala mozkovna a řezala tvář tak hluboce, aby se jizvy nemohly zahojit. Jelikož vodu považovali za posvátnou, nekoupali se.
Už od malička byli chlapci cvičeni v boji a jízdě na koni. Ti byli považováni za zbraň. Taktika Hunského půl milionového vojska, jež bylo rozděleno do menších oddílů o 500 až 1000 mužích, spočívala v napadení nepřítele ze všech stran. Jakmile se protivník začal formovat, předstírali útěk, aby byli pronásledování. Ukryté oddíly pak stíhající překvapily. Díky malým koním byli válečníci schopni provádět nečekané manévry s krvavými následky a vzápětí se rychle stáhnout. Používali také asymetrický reflexní luk s větší průrazností a dostřelem, než měl klasický kulatý luk. Komu se vyhnul šíp, byl napaden dvousečným mečem.
Smrt Attily
Attila se svou armádou postupoval rychle. V roce 447 si podrobil Balkán a Thrákii, území dnešního Bulharska, Řecka a Turecka. Válka skončila dohodou, že Římané budou za mír zbraní platit roční tribut 2100 liber zlata. O čtyři roky později Attila vstoupil do Galie. Vojsko pokračovalo na západ. Prošlo Paříží, Troyes a obléhalo Orléans. Následující rok Hunové pokračovali před Alpy do severní Itálie. Mezi další cíle mělo patři území Slovanů. Attila však v roce 453 nečekaně, během svatební noci, zemřel.
Vojevůdci bylo 58 let a jeho zdraví již bylo podkopáno. Trpěl záchvaty a častým krvácením z nosu. I přesto si chtěl zemi, která byla jeho synem Ellakem popsána jako „plná hustých lesů, poli osetými chlebem a řekami, jež uhasí žízeň kavalérie", podrobit. Slovanským knížatům tak nabídl, že pod svou záštitou vytvoří jeden stát, který bude součástí říše Hunů. Ti ho však odmítli.
Attila se tak rozhodl, že si svou moc vydobyje pomocí sňatkové politiky. Nechal jednoho ze slovanských kmenových vůdců zabít a vzal ti jeho dceru Ildikó. Svatba byla honosná a klidná. Když se ale hunský válečník ani v poledne na druhý den neobjevil, jeho služebníci začali mít starost. Jakmile otevřeli dveře jeho komnaty, zůstali v šoku. Attila ležel na posteli mrtvý. Ukázalo se, že měl po vydatném jídle a pití záchvat, spustilo se mu masivní krvácení z nosu a ve spánku se udusil. Vyděšená novomanželka se prý bála informovat stráže. Existuje však i teorie o tom, že ho Ildikó zabila tenkou dýkou, aby pomstila svého otce.
Zdroj:
www.antickysvet.cz, www.irozhlas.cz, www.memento-historia.cz
