V historii vývoje lidského pokolení je řada nezmapovaných míst. Spousta otazníků se týká třeba neandrtálců. Jejich osud není zcela jasný, současná věda má za to, že vyhynuli zhruba před 28 tisíci lety, což je z hlediska evoluce prakticky před chvílí. Není vyloučeno, že několik jedinců přežilo až do současnosti.

Skřeky a bobule

V roce 1931 se v novinách v marockém Marrákeši objevila senzační zpráva o podivném tvorovi, který žije uprostřed pouště v údolí Dades nedaleko města Skoura. Na první pohled šlo o nebývale urostlého muže, jehož vzezření však vykazovalo řadu zvláštních prvků.

ejvýraznějším rozdílem oproti současnému člověku bylo nízké a dozadu ubíhající čelo s výraznými nadočnicovými oblouky. Netypický byl také široký nos a naopak malá brada. Popis přesně seděl na neandrtálce.

Zpráva ještě přinášela postřehy místních, kteří muži říkali Azzo Bassou. Podle nich nemluvil, vydával pouze skřeky, používal jen primitivní nástroje a kromě masa se živil bobulemi a hmyzem. Na lidskou společnost si zvykl, ale nevyhledával ji. Časem se prý naučil rozumět několika pokynům a všechny udivoval neskutečnou silou, takže ho začali využívat k těžkým fyzickým pracím.

Je zajímavé, že poslední skupinky neandrtálců přežívaly kolem Gibraltaru. Není tedy těžké si představit, že se několika jedincům podařilo dostat přes mořskou úžinu do Maroka a v tamější poušti přežít další tisíce let. Přesně to si pomyslel i francouzský antropolog Marcel Homet, který se v roce 1956 vydal jako první vědec přímo na místo. Doufal, že se s podivným tvorem setká, měl ale smůlu.

Promarněná šance

Místní náčelník potvrdil, že tajemný muž skutečně žil, ale už zemřel a jeho ostatky byly pohřbeny. Zároveň varoval, že jsou podle místních tradic nedotknutelné. Homet se tak k zamýšlenému prozkoumání kosterních pozůstatků nedostal. Vědci si dnes musejí vystačit jen s několika fotografiemi, na nichž je podivný muž zachycen.

Posledním, kdo se vydal po Azzových stopách, byl italský spisovatel a milovník záhad Peter Kolosimo. Prý objevil jeho dcery, kterým se říkalo Hisi a Herkaia. Obě se vyznačovaly stejnými netypickými znaky jako jejich otec. Pak se po nich ale slehla zem.

Někteří badatelé tvrdí, že Azzu byl pouze mentálně postižený nebožák, který trpěl mikrocefalií, tedy předčasným ukončením růstu mozku a hlavy. Další mají za to, že šlo o zástupce dosud neznámého vývojového stupně moderního člověka. Ať to bylo jakkoli, věda promarnila jedinečnou šanci přijít záhadě na kloub.