Kultura láskou posedlá

I sexualita má své dějiny. V různých obdobích měly různé kultury své praktiky. Od zcela všedních až po podivné „výstřelky“, které lze jen těžko považovat za přijatelné. Babyloňané v neznali žádné hranice, žádná tabu. Jejich život je zaznamenán na hliněných tabulkách, zmiňuje ho i řecký spisovatel, historik Hérodotos, dle kterého byla babylonská svoboda i pro „divoké“ Řeky odporná. Babylóňané si užívali otevřeně a bez ostychu na náměstích, v ulicích, v parcích. Rozkoš prožívali v chrámech, na návštěvě. Město bylo jedna velká ložnice. Uspokojili tak i svou zbožňovanou Ištar.

Vše dovoleno a posvěceno

Ve starověkém Eposu o Gilgamešovi se píše, že Ištar slavila Nový rok v „náručích bohů a smrtelníků, ale i lvů a koní“. Proto Babyloňané věřili, že je vše dovoleno. Styk mezi muži byl běžný, všeobecně přijímaný, ač se věřilo, že určité praktiky přinášejí neštěstí. Na muže, kteří přebírali roli ženy, se pohlíželo poněkud s opovržením. Volná láska patřila ke každé „sezónní“ slavnosti. Pořádaly se však orgie. Začaly jako běžná společenská večeře, večírek. Hérodotos napsal, že se ženy postupně začaly svlékat, odhazovaly šat kousek po kousku, až byly nahé… Následovaly divoké noci.

Jak to vypadalo v chrámech bohyně Ištar?

Ištar měla své kněžky a chrámové dívky, které jí sloužily tím, že poskytovalyslužby poutníkům z Babylónie a jiných i vzdálených zemí. Chrámová prostituce byla v zemích Úrodného půlměsíce běžná. Zde však tyto božské nevěstince nebyly místem, kde šlo o službu za peníze. Jednalo se o společný rituál, kterým se uctívali bohové. Pro Babyloňany to byl náboženský zážitek. Na Blízkém východě to byl zcela ojedinělé, ale patřilo to k náboženství.

Styk v chrámu s cizím mužem jako projev uctívání bohyně Ištar musela mít nejméně jednou za život každá žena. Tuto bizarní a neobvyklou praktiku popsal Hérodotos: „Každá žena této země se musí jednou v životě v chrámu Afrodity (Ištar) odevzdat cizímu člověku sedícímu v posvátném kruhu chrámu ..." Což znamená každému muži, bohatému, chudému, starému či mladému. Prvnímu, který jí hodil do klína minci. Novodobí historici později slovo „každá žena“ trochu upřesnili. Závazek v chrámu si musela každá dívka splnit ještě před sňatkem, aby Ištar manželství posvětila.

Zdroj: Youtube

Všechno má své meze

Nemít sex bylo v babylonské kultuře hříchem. Nebylo možné odmítnout ho. Dle řeckého historika: „…dívky praktikovaly smilstvo na ulici, na náměstích, na poli a na zahradě. Kromě nich tam byli také kulu, mužští prostituti, kteří nabízeli své služby ženám i mužům. Eunuchové, stejně jako nekastrovaní otroci, byli vtaženi do hrátek také."

Nevázané chování měo přirozeně své následky a ve městě bujely pohlevně přenosné nemoci. Paradoxně byly považovány za trest bohyně Ištar za nedodržování božských nebo lidských zákonů. Ale samozřejmě jimi trpěli i ti, co byli v tomto ohledu „bezúhonní“. Nemoci popisují zachovalé hliněné tabulky. Především jde o všechny možné záněty, infekce, kvasinky, výtoky. Řádila hlavně kapavka. „Pokud mužská moč vypadá jako oslí moč, nebo pokud moč člověka vypadá jako pivovarské kvasnice, pak člověk trpí kapavkou.“ Pohlavní nemoci se nevyhnuly ani ženám. A syfilis? Názory historiků se různí. Někteří tvrdí, že se tato nemoc vyskytovala už ve starověku, druzí, že přišla až s „Kolumbem.“ A k tomu se většina přiklání. Babylonu se tak nejspíš vyhnula.

Dle babylonských záznamů tehdejší lékaři dokázali nemoci léčit. Používali trubičku z bronzu – upu – dnešní katetr. Pacienta vypláchli. Babylonská promiskuita tak dala světové medicíně „revoluční“ nástroj. Nebo to byl dar od Ištar za to, že byla uctívána.

Zdroje: ciekawostkihistoryczne.pl, listverse.com, getmaude.com