Přirozený jev, který se snažíme oddálit co možná nejvíc, si vědci opakovaně přivolávají a zkoumají. Přestože je to součást života, málokdo smrt vítá s otevřenou náručí. Je třeba se jí bát? Je bezbolestná? A co následuje poté, co všechny životní funkce uhasnou?
V Británii se jednou z mnoha otázek zaobíral tým biologů. Jejich pokusným králíkem ale nebyl králík, ani člověk, ale obyčejný červ. U něj zkoumali, jak vypadá umírání a o své poznatky se podělili se čtenáři odborného časopisu PLoS Biology.
Modrý smrťák
Podle vědců vše začíná impulsem, který rozvíří téměř nezastavitelnou řetězovou reakci, při níž se buňky vzájemně informují, že "hostitel" zemřel, a zemřou s ním. Při této chemické reakci podle vědců dochází za modrého záření. Není to však duše, která by z obyčejného červa unikala, způsobuje ji nekróza, odumírání tkání, při níž se rozpadá i vápník. Profesor David Gems z University College v Londýně tento jev pojmenoval modrý Smrťák.
"Identifikovali jsme cesty, kterými se šíří smrt. Jde o způsob, jak se buňky navzájem informují o tom, že tělo už není naživu. Je to jako modrý Smrťák: modré záření jde ve stopách smrti, dokud z těla nezmizí veškeré stopy života."
Není to poprvé, co vědci zaregistrovali barvu smrti. Stále však zjišťují, co stojí za jejím zbarvením. Doteď byl jev spojován s lipofuscinem, což je ovšem nahnědlý pigment hromadící se v buňkách, nové teorie však hovoří o kyselině anthranilové.
Smrt se dá ošálit
Svým sledováním dále zjistili, že smrt se dá ošálit. Při oné řetězové reakci dokázali "informátora" o smrti těla zablokovat, a smrt se nešířila dál. Zatímco část červa už byla po smrti, druhá polovina byla stále naživu. Tento jev dokonce natočili. Zda se stejného principu dá využít i u člověka, je poněkud nejisté a trochu science fiction.
Smrt i nadále zůstává tou největší záhadou, malými krůčky se ale dostáváme pod povrch jejího tajemného vzezření. Už o ní alespoň nemusíme smýšlet jako o nejčernější černi, ale například uklidňující modré.