Pro některé národy, zvláště Rusy a Poláky, má Bandera punc sprostého vraha. Pro Ukrajince, kteří v roce 2009 vydali i známku s Banderovou podobiznou, je národním hrdinou, bojovníkem za nezávislou Ukrajinu – tu ostatně Bandera jen devět dní po přepadení Sovětského svazu Německem vyhlásil ve Lvově.

30. června 1941 tím započaly čistky, kterým ve městě, tehdy etnicky převážně polském a židovském (dnes čistě ukrajinském) podlehlo 8 tisíc civilistů. Vražedná komanda vyrážela i na venkov, třeba do Volyně, kde žilo 16 tisíc Čechů, usazených tu mezi lety 1868-80.

Řádění Banderovců nemělo dlouhé trvání. Svou zběsilostí si znepřátelili předáky Třetí říše, v čele s tím nejvyšším. Na Hitlerův osobní příkaz byla většina předáků převezena do Berlína, kde bylo na výběr: buď odvolat nezávislost Ukrajiny, anebo počítat s koncentrákem Sachsenhausen. Vybrali si to druhé, zatímco jejich souvěrci na Ukrajině pokračovali v etnických čistkách doslova proti všem, i Němcům. Nejhůře ale na rejdy paramilitárních Banderovců dopláceli Poláci – počet obětí v oblasti Haliče a Volyně se jen v letech 1943-44 odhaduje na hrozivých 80-130 tisíc (pro úplnost: Poláci odvetně povraždili 10-15 tisíc Ukrajinců).

Stepan Bandera byl ze Sachsenhausenu propuštěn až na samém konci války, v prosinci 1944 - do domoviny, v té době už ovládanou sovětskou armádou, se nikdy nevrátil. Akce Banderovců, oficiálně nazývaných Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), řídil z Německa, což nepřerušil ani konec války, po němž Bandera šéfoval z americké okupační zóny v Bavorsku.

Banderovci, proti nimž osvobozené Polsko zahájilo hned po válce akci Visla, museli přehodnotit plány na svobodnou Ukrajinu a doslova si zachránit holý krk útěkem na jediné místo, kde je nečeká gulag či polská oprátka – do americké okupační zóny. Právě mezi západní Ukrajinou a Rakouskem a dále Bavorskem leží Slovensko, v jehož severovýchodním cípu dodnes žijí rusíni, etnicky i kulturně blízcí Ukrajincům. Tento divoký kraj se stal přechodným domovem až pěti set Banderovců, kteří do konce roku 1945 ovládali celých 33 vesnic.

Místní ovládal strach, čekali na pomoc československých ozbrojených složek, kterých bylo na východ republiky dislokováno až 14 tisíc. Převážně šlo o příslušníky Národní obrany, vybavené sovětskými tanky a těžkou bojovou technikou. Boje proti Banderovcům – oficiálně šlo o operaci „Akce B“ – se však nepříjemně protahovaly; jednak kvůli komplikovanému terénu, své rovněž sehrála situace Banderovců, pro něž nebylo na výběr: buď americká okupační zóna, kde je přivítá veliký Bandera, anebo téměř jistá smrt.

K nejkrvavějšímu střetu došlo 5. srpna 1947 v tatranské Partizánské Ľupči – přesila Banderovců velená Volodymyrem „Burlakem“ Ščyhelským tam porazila osmnáctičlennou rotu Československé armády, šest mužů bylo zabito, tři zajati. Tento úspěch byl však labutí písní Banderovců, kteří byli z území Československa definitivně vymeteni 17. listopadu 1947.

Většinu z nich potkal neslavný osud, buď byli pochytáni a většinou popraveni sovětskou NKVD, anebo, tak jako v případě Burlaka popraveného v září 1949, je likvidovali Poláci. Požehnaného věku se nedožil ani Stepan Bandera, 15. října 1959 ho v Mnichově odstranil agent KGB.