Cesta koncentračními tábory

Harold Le Druillenec se stal jediným Britem, který přežil tábor Bergen-Belsen. Po osvobození 15. dubna 1945 byl Druillenec na sklonku života; pokud by se Spojenci zpozdili byť o den, zemřel by.

O svých zážitcích mluvil zřídka a jen se svou rodinou. V 60. letech v důsledku rozhodnutí Německa finančně odškodnit přeživší koncentračních táborů požádal o vyplacení kompenzace a sepsal vše, na co si z pobytu za ostnatými dráty vzpomněl. Dnes je jeho spis uložen v britském Národním archivu.

Druillenec se v prvním táboře Banterweg, který byl satelitem Neuengamme, ocitl v roce 1944. Odvedli ho tam za napomáhání k útěku své sestře a sovětskému zajatci. Poté putoval do sousedního Wilhelmshaven a po jeho evakuaci do Belsenu.

Nejhorší byl Belsen

,,Vyplňovat tento formulář je něco podobného jako další soudní proces a já se omlouvám za jeho neúplnost," napsal na začátek.

,,Banterweg byl táborem trestů a mučení. Vězně usmrcovali ubitím, utopením, ukřižováním, pověšením." Druillenec si tehdy nepomyslel, že zažije něco horšího, dokud se neocitl v Belsenu.

,,Belsen nebyl tak zákeřný jako Banterweg, ale zároveň byl nekonečně nepohodlnější než Banterweg– žádné jídlo, žádná voda, spát se tu nedalo. Stávali jsme ve 3:30, o hodinu dřív než v ostatních táborech."

V Bergen-Belsen nestály plynové komory, ale smrtelnost tu i tak byla velmi vysoká. Vězni umírali na hlad, prochladnutí a různé nemoci. Před osvobozením se táborem šířila epidemie skvrnitého tyfu.

"Veškerý čas v Belsenu jsem trávil ukládáním těl do masových hrobů, které pro nás vykopali “vězni z venčí“. My jsme na to už neměli sílu. V noci vládl zákon džungle - zabij, nebo budeš zabit. Ve dne mezi vězni rostl sklon ke kanibalismu,“ pokračoval ve své výpovědi.

Kanibalismus mezi vězni

,,Nedokážu úplně popsat své pocity, když jsem poprvé viděl jeden z masových hrobů a musel na nahromaděná těl hodit to, co jsem právě přitáhl. Během práce jsem si všiml, že spousta z nich má na stehně podivnou ránu. Nejdříve mě napadlo, že jde o střelnou ránu, ale pak jsem se na to zeptal kamaráda, který mi řekl, že vězni z mrtvých těl odřezávají kusy masa, aby se najedli.“

Po příchodu Spojenců byl Druillenec jedním z prvních osvobozených vězňů. Vážil pouhých 30 kilo, polovinu své původní váhy, a trpěl závažnými onemocněními. Svou roční rekonvalescenci musel přerušit, aby vypověděl proti velitelovi tábora a dozorčím v belsenském procesu.

Od Německa v roce 1964 dostal kompenzaci ve výši £1,835 liber, což dnes odpovídá téměř 30 tisícům liber. Jeho svědectví je jedno z tisícovky dalších, kterým Německo uznalo finanční odškodnění.