Oblast bermudského trojúhelníku má pověst oblasti s údajně výrazně zvýšeným výskytem „záhadného“ mizení lodí a letadel. A objevují se i případy pro záhadology obzvláště atraktivní, jako případy lodí nalezených bez posádky bez logického důvodu pro opuštění plavidla.

Oficiální zdroje však dodnes nic takového nepotvrdily a ani neexistují oficiální údaje, které by zde potvrzovaly zvýšený výskyt nehod neobvyklých nebo nevysvětlených.

Co se stalo K-219

V roce 1988 sovětská výzkumná loď Keldysh nalezla ponorku K-219 rozlomenou na dva kusy na pískovém dně. Raketová sila byla násilně otevřená a byla již bez raket. K-219 se tak stala součástí jednoho z nejkontroverznějších ponorkových incidentů během studené války.

Smrtící výbuch na palubě

Sovětská atomová ponorka s označením K-219 nesoucí 16 balistických raket a 34 jaderných hlavic se po více než 30 dnech autonomní navigace vynořila v říjnu 1986, aby se spojila s velitelstvím. Při opětovném ponoru z periskopové hloubky však došlo k výbuchu v raketovém silu na levoboku lodi a zemřeli první tři námořníci. Slaná voda pronikající dovnitř ponorky však zareagovala s raketovým palivem. Ponorka prudce klesla ze 40 metrů až do 300 metrů, kde se konečně stabilizovala. Až 25 námořníků bylo uvězněno v zapečetěné sekci a teprve po poradě se svými specialisty na incidenty kapitán dovolil hlavnímu inženýrovi otevřít poklop a zachránit 25 životů. Dvacetiletý námořník pak podle instrukcí palubního inženýra sice provedl odpojení jaderného reaktoru, ale vzápětí se udusil.

O incidentu zajímavě pojednává tento dokument:

Zdroj: Youtube

Kapitán Igor Britanov

Kapitán Igor Britanov ponorku přesto pomocí elektrického pohonu dostal na hladinu a nechal posádku evakuovat na nákladní loď, která měla ponorku K-219 dostat do sovětského přístavu Gadzhiyevo, vzdáleného 7000 kilometrů. Ačkoli bylo připojeno vlečné lano, pokusy o odtažení byly neúspěšné a po následných únicích jedovatého plynu do posledních zadních prostorů a proti rozkazům Britanov nařídil posádce, aby se evakuovala na vlečnou loď, ale sám zůstal na palubě K-219. Sovětské velení nespokojené s chováním Igora Britanova ale zbavilo kapitána velení a přikázalo nahnat vyšokované námořníky zpět do poškozeného stroje. Naštěstí pro ně se 6. října 1986 ponorka plná vody potopila do hloubky 6 000 metrů. Kapitán Britanov byl po návratu do SSSR obviněn ze sabotáže, zrady a nedbalosti. Nikdy nebyl uvězněn, ale čekal na svůj soud ve Sverdlovsku. Dne 30. května 1987 byl ministr obrany Sergej Sokolov odvolán v důsledku incidentu Mathias Rust o dva dny dříve a nahrazen Dmitrijem Yazovem; obvinění proti Britanovovi byla následně zamítnuta.

Mlžení a aranžovaná stážka

Sovětský svaz tvrdil, že únik paliva byl způsoben srážkou s ponorkou USS Augusta, která se vyskytovala v oblasti. Námořnictvo Spojených států i velitel K- 219, Britanov, popírají, že by ke srážce došlo. Incident byl novelizován v knize Hostile Waters, která rekonstruovala incident z popisů přeživších, lodních deníků, oficiálních vyšetřování a účastníků jak na břehu, tak na vodě ze sovětské a americké strany.

Zdroj: Youtube

V roce 1997 byl ve Spojených státech společností Warner Bros uveden britský televizní film BBC Hostile Waters, koprodukovaný s HBO a v hlavních rolích s Rutgerem Hauerem, Martinem Sheenem a Maxem von Sydowem. Byl natočen podle stejnojmenné knihy, který tvrdil, že popisuje ztrátu K-219. V roce 2001 podal kapitán Britanov žalobu a tvrdil, že společnost Warner Bros. nepožádala ani nezískala jeho povolení k použití jeho příběhu nebo jeho postavy a že film nevykresloval události přesně a vypadal neschopně. Po třech letech slyšení rozhodl soud ve prospěch Britanova. Ruská média uvedla, že filmař zaplatil vyrovnání v celkové výši méně než 100 000 dolarů.

V rozhovoru pro BBC zaznamenaném v únoru 2013 admirál flotily Vladimir Černavin, vrchní velitel sovětského námořnictva v době incidentu K-219, uvedl, že nehodu způsobila porucha v trubici rakety.

Co se však skutečně stalo vevnitř ponorky a kam se poděly rakety, je otázka.

Zdroj: Youtube

Zdroje:

cs.wikipedia.org, en.wikipedia.org, en.wikipedia.org