Bezruký Carl se díky otcově péči naučil psát nohama, a od deseti let se dokonce věnoval hře na housle. Vystudoval konzervatoř a jako dvacetiletý už hrál s předním vídeňským orchestrem. Nejvíce peněz si však vydělal při sólových vystoupeních: bezruký virtuoz byl raritou, která vyprodávala sály.
Během jednoho koncertu mu znenadání praskla struna. Carla to nevyvedlo z míry a svýma nohama strunu obratně před zraky užaslých diváků vyměnil. Když viděl, jaký úspěch svým představením sklidil, napříště před koncerty struny houslí nashvál povoloval, aby mohl své jedinečné číslo zopakovat.
Netrvalo dlouho, a Carl Unthan koncertoval v celé Evropě, v Mexiku, v Jižní Americe i v USA. Při návštěvě Prahy se seznámil se zpěvačkou Antonií Beštovou, která ho na turné později doprovázela a stala se jeho manželkou.
Za první světové války Carl vzhledem k svému handicapu narukovat nemohl, ale svou zemi podpořil aspoň tím, že vystupoval v nemocnicích před raněnými vojáky, kteří se z fronty vraceli s amputovanými končetinami. Carl Unthan jim na svém případu dokazoval, že pro ně život rozhodně neskončil.
Na sklonku svého života sepsal bezruký houslista autobiografii, kterou humorně nazýval "nohopisem". Zemřel roku 1928 jako osmdesátiletý a velice bohatý muž.
