Bibiana Szulc Ach se narodila jako sedmá a nejmladší dcera podnikatele a výtvarníka Jana Szulce. Otec zemřel krátce po vypuknutí války. Jako jeden z velitelů bloku bránil bombardovanou Varšavu, ale koncem září náhle zemřel. Tři starší sestry Bibiany se přidaly k zemské armádě a matka se zbytkem rodiny marně vyhlížela konec bojů.

11. srpna 1944 byly odvezeny do Pruszkówa. Nápis "Tudy prošla celá Varšava" nevěstil nic dobrého. Další cesta rodiny trvala celý den a noc. V Osvětimi je z vlaku vyhnali dozorci se psy a matku s Bibianou rozdělili. Zatímco jedna šla na ženské oddělení, nejmladší dcera do dětské sekce (první dny ale prožily spolu). Vytetovali jí číslo 83600.

Dětství v Osvětimi

Věří, že válku přežila díky své dětské duši. Dlouho nemohla uvěřit, že se v Osvětimi skutečně děje to, co se povídá. Odporný zápach spálených těl i hustý dým, který stoupal z vysokých komínů, přitahoval její pozornost. Až po čase jí došlo, že narážky o smrti jsou pravdivé. Spousta vězňů si nebrala servítky ani před dětmi. Jako dítě si jen těžko skládala všechny informace dohromady.

Pozorovala na ježka ostříhané ženy, jedla polévku s mrtvými potkany, vláčela mrtvá těla a shromažďovala je na jednu hromadu, nechápala zarudlé oči svých vrstevnic. Nevěřila, že jim skutečně vstřikovali barvivo do duhovek. Pravidelně mohla na dálku zahlédnout svou matku. To pro ni znamenalo další naději. Když se tak nestalo, propadala zoufalství. Dozorkyně ale hysterii nesnášely a nutily bezmocné děti klečet obličejem ke zdi a s rukama nad hlavou.

Voda nebo plyn

S matkou a sestrami se setkala ve sprchách. Všechny věděly, co se může stát. Stály tam a čekaly, jestli se spustí voda nebo plyn. Unavené, vyčerpané a práce neschopné ženy židovského původu neměly v Osvětimi velké šance na přežití. Modlily se a pomalu se smiřovaly se smrtí. Byly psychicky na dně. Plyn by byl menší trápení než dlouhé hodiny v nejistotě. Nic se nestalo. Nad táborem se zrovna proháněly spojenecké bombardéry a ženám ve sprchách zachránily život. Nakonec se dočkaly vody a oblečení.

Po pěti měsících v Osvětimi byla spousta žen převezena do rozbombardovaného Berlína. Chvíli pobývaly nedaleko tábora Sachsenhausen, pak u jezera Müggelsee. Tábory byly obehnané ostnatým drátem, Němcům ale docházel dech. Jídla bylo málo, rozmáhalo se udávání a lidé se zoufale snažili utéct a zachránit se. Jednoho dne se vydaly na pochod a přenocovaly u Němky, která jim dala najíst a ukryla je. K řece Odře se svezly se sovětskými vojáky, do Poznaně musely pěšky. S matkou se zastavily v půlce cesty k Varšavě, kde žila otcova sestra.

Po válce Bibiana nastoupila na gymnázium a získala titul na univerzitě v Gdaňsku. Díky výměnnému pobytu v Československu poznala svého kolegu a budoucího manžela. Svatbu i získání práce provázela spousta komplikací, ale Bibiana se po zkušenostech z Osvětimi nenechala ničím zlomit a život dělila poctivě mezi milovanou práci architektky, manžela a dceru.