Čepele drtily nepřátele celá staletí
Urumi, jinak zvaný chuttala pochází z oblastí starověkého Tamil Nadu, Keraly a Srí Lanky na jihu Indie. Předpokládá se, že jeho historie sahá až do Sangamského období (3. stol. př. n.l. – 3. n. l.). Je to meč s velmi pružnou ohnutou a ostrou čepelí z ocele. Je široká 1,8-2,5 centimetrů a dlouhá 121-167 cm. Rukojeť meče je ze železa nebo mosazi, má chránič palce a kloubů. Některé meče mají více čepelí, uvádí se, že srílanská varianta jich měla až dvaatřicet. Díky pružnosti čepelí to jsou, dá se říct sečné biče.
Mistři v ovládání urumi
Ovládnout urumi je neuvěřitelně obtížné a trvá celé roky. Je to umění samo o sobě. Čím víc čepelí, tím je to náročnější. Zbraň musí být neustále v pohybu, aby neztratila hybnost, bojovník provádí obloukovité švihy kolem sebe, nad hlavou, musí umět měnit rotaci švihu i čepel bezpečně zarazit, aby si sám neusekl ruku. V rukou dávných mistrů však byla nesmírně účinnou zbraní i proti několika protivníkům naráz. Rychlé švihy zároveň poskytovaly bojovníkovi ochranu a udržovaly nepřítele v patřičném odstupu. Meče se používaly i dva, v každé ruce jeden. Není nutné nějak zvlášť zdůrazňovat, že useknuté ucho bylo to „nejlehčí“ zranění. Pokud bojovník urumi nepotřeboval, snadno ho sroloval a skryl za opasek.
Urumi v bojovém umění
Tato historická zbraň se dnes používá ve starém indickém bojovém umění kalaripajjatu, které je jedno z nejstarších na světě. Zahrnuje i prvky jógy, meditace a tance. Při ukázkách bojovníci používají malé štíty k odrážení přímých úderů. Ve skutečném boji se čepele dostaly i za štít nepřítele. Ti, kteří se kalaripajjatu učí, ovládání urumi přichází na řadu jako poslední. Složité, ladné pohyby se i dnes trénují dlouhá léta, ovládat meč se učí s „atrapou“. V kalaripajjatu se pořádají i soutěže a mistrovství. Pohled na skutečné mistry je pro některé zážitkem a jiným naskočí husí kůže.
Zdroje: en.wikipedia.org, www.atlasobscura.com
