Díky moderní medicíně mají dnes siamská dvojčata vyšší naději na přežití než v minulosti. Pokud se takové děti dožily dospělého věku začátkem 12. století, muselo to být považováno za zázrak. Sestry Chulkhurstovy ve své době představovaly takovou raritu, že se o nich v Biddendenu vypráví dodnes.
Podle legendy se Mary a Eliza narodily do bohaté rodiny a jejich společný život se neobešel bez vzájemného hašteření. Ve 34 letech Mary náhle zemřela a její sestra ji o šest hodin později ve smrti následovala. Ve své poslední vůli sestry odkázaly místnímu kostelu pět pozemků, jejichž výnosy měly o církevních svátcích nasytit chudé lidi chlebem, sýrem a pivem.
Protože první písemné záznamy o "biddendenských pannách" pocházejí až z 18. století, někteří historikové považují příběh za smyšlený. Tradice rozdávání jídla chudým je však v obci věrohodně zdokumentována už od roku 1656 a podle britského vědce Jana Bondesona neměli místní lidé žádný důvod, proč by k ní měli o století později přimyslet pověst o siamských dvojčatech.
Událost se podle něj tradovala ústně a na papír se zaznamenala jednoduše až ve chvíli, kdy se vesnice dotkl trend vzdělávání a více lidí se naučilo číst a psát.
Jan Bondeson se domnívá, že sestry Chulkhurstovy byly srostlé jen v pánevní oblasti, protože srůst na více tělesných partiích není u siamských dvojčat obvyklý. Tím, že se za chůze objímaly, ovšem mohly vzbudit dojem, že jsou spojeny i rameny. Věrohodný je také popis jejich skonu: pokud jedno ze srostlých dvojčat zemře, druhé ho ve většině případů následuje v řádu několika hodin.
Jelikož není pravděpodobné, že by obyvatelé Kentu v 18. století měli k dispozici odborné studie mapující anatomii siamských dvojčat, můžeme předpokládat, že si jejich generace ústním podáním předávaly informace o skutečné události.
