Bílé lži: Kdy smí říct lékař pacientovi pravdu, když ví, že umírá

30. červenec 2019 četba na 5 minut

Foto: www.profimedia.cz

„‚Sestři, je to se mnou špatné, bojím se, že umřu.‘ Sestřička odpovídá: ‚Ale takovými věcmi se nezatěžujte, to nechte na nás, vy buďte hlavně v klidu.‘ Doktor zase na otázku ‚Mám rakovinu?‘ zásadně neslyší a neodpovídá. Takových situací jsem v minulosti na klinikách zažila bezpočet,“ říká MUDr. Jiřina Svobodová. „Prý šlo o milosrdné lži…“

Dnes je v módě používat pro tuto věc spíš pojem bílá lež, který je převzatý z angličtiny. Jeho smysl je ovšem stejný. Lékař, sestřička, manžel (manželka) či rodiče jsou postaveni před dilema: bude lepší ponechat nemocného v (blahé) nevědomosti, nebo mu raději citlivě sdělit neradostnou skutečnost? Každý si jistě dovede představit, jak těžké takové rozhodování je.

„Vzpomínám si na situaci, kdy pacient, který neměl dostatek úcty před ‚bílým pláštěm‘ slovně napadl lékaře za to, že ho opakovaně ujišťoval, že bude brzo jako rybička: prý ještě pár infuzí a půjde domů.

‚Co mi to tady vykládáte, vždyť já přece vím, že umírám, vy to víte také, všichni to vědí – a pořád se mnou jen hrajete komedii!?‘ Podotýkám ovšem, že takových statečných lidí nebylo mnoho. Nedotknutelnost lékařů byla obrovská,“ říká Jiřina Svobodová.

„Samozřejmě se vědělo, že v západních zemích se pravda o smrtelné nemoci pacientům musí sdělit. Přes zjevné výhody tohoto přístupu – dotyčný si může urovnat svou životní situaci, dát do pořádku dědictví a podobně – se u nás ale mluvilo o ‚krutém a nelidském přístupu  k člověku‘.“

Denně jednu lžičku pravdy

Smyslem milosrdné (bílé) lži je neublížit. To ale zjevně nemůže fungovat v situacích, kdy lékař musí sdělit pacientovi pravdu, aby získal jeho aktivní spoluúčast na další léčbě. Není možné posílat ho na ozařování a tvářit se, že jde o něco jako solárium.

„Dnes už má pacient právo vědět všechny dostupné informace o své nemoci a možnostech její léčby. Je zakotveno v Etickém kodexu práv pacientů z roku 1992,“ dozvídáme se. Nemocný ale také může odmítnout znát pravdu – i to je jeho svaté právo.

„V každé době, za socialismu i dnes, existují lékaři s lepším a s horším psychologickým cítěním,“ soudí Jiřina Svobodová. „Ti nejlepší chtějí být k pacientovi poctiví, ale zároveň mu zbytečně neubližovat.

Najít mezi těmito dvěma momenty rovnováhu je obrovské umění. Já se domnívám, že ideální je, když lékař dokáže nemocnému špatné zprávy ‚podávat po lžičkách‘. Prostě mu říct jen takovou část pravdy, jakou v dané chvíli snese, aby se nezhroutil.

Pak mu dát čas ke zpracování informace a k určitému ‚oddechu‘ – samozřejmě pokud ten čas ještě je – a pokračovat další dávkou pravdy. Tento postup je však u každého člověka jiný a lékař ho musí vycítit, to se nedá v psychologii naučit.

Lékař by měl poznat i moment, kdy si pacient již nepřeje dostávat další informace, protože není schopen je bez poškození psychiky zpracovat.“

Ta nejsmutnější hra

S trochou nadsázky lékaři hovoří o „hře“, kterou hrají s pacienty. Její pravidla se ovšem neustále mění – a přitom je veškerý personál, který přijde s chorým do styku, musí znát. To aby se nestalo, že třeba sestřičce ujede nevhodná poznámka.

„Na onkologických pracovištích k tomu účelu dnes mají zvláštní propracovaný systém,“ vysvětluje Jiřina Svobodová. „Na ranní schůzce psycholog informuje ostatní zdravotníky, v jaké fázi přijetí vážné nemoci se konkrétní pacient nachází. Všichni pak musejí sladit své chování k němu tak, aby mluvili stejně.

Například: pacient je ve stadiu popírání těžké nemoci, tedy mu nikdo z ošetřujících nesmí říct věci typu: ‚Vždyť přece máte rakovinu, tak tu léčbu musíte podstoupit!‘

Často se také stává, že především starší lidé si už nepřejí rozkrýt informace o své chorobě, což je třeba také zohlednit. Pak se obvykle mluví o ‚té‘ nemoci, jejíž vážnost se ale nezdůrazňuje…“

Takový život, taková smrt

Dva příklady z praxe dvou odlišných období, jak na ně vzpomíná MUDr. Věra Malá. .

  • Někdy v roce 1984 jsme tu měli případ mladého muže, který byl po odstranění nádoru tlustého střeva propuštěn do domácí péče. Cítil se dobře, nikdo mu nic o jeho stavu ani nenaznačil – jenom mu za pár dní přišlo strohé pozvání na onkologické pracoviště k chemoterapii. Po tom nečekaném šoku muž zvažoval sebevraždu. Naštěstí ho však zachránila neustálá péče jeho rodiny.
  • Krátce po listopadu 1989, kdy se „natvrdo“ přejaly etické normy západních zemí, jsem zažila prakticky opačný případ. Starší paní po operaci nádoru žaludku lékař tvrdě a bez obalu sdělil, že má rakovinu, nádor byl již pokročilý a že ji čeká ozařování a chemoterapie. Pacientka se z toho psychicky zhroutila.

Akční letáky