Činy toho hrdiny se zapsaly do historie nejen díky tomu, jak bojoval ve vietnamské válce. Tento profesionál se vždy soustředil na jakoukoli misi, do níž byl povolán. Jeho poněkud romantická přezdívka Bílé pírko (White Feather) ale nemá co dělat s něhou ptačích peříček.
Severovietnamci jej takto pokřtili proto, že na svém klobouku opravdu nosil bílé pírko. Carlos Hathcock zneškodnil na 400 nepřátel, mezi nimiž byli i skutečně obávaní bojovníci. Na dokument o něm se podívejte zde:
Kdo byl Carlos Hathcock?
Carlos se narodil 20. května 1942. Vyrůstal v arkansaském městě Wynne, kde už od dětství inklinoval k lovu, takže se jeho střelecký a lovecký talent velmi záhy projevil. Do svých dvanácti let byl vychováván pouze svou chudou babičkou, takže malý Carlos zabezpečoval lovem zvěře jídlo pro celou rodinu. Nejvíce vynikal ve střelbě a v pozdějších letech snil, že se stane členem námořní pěchoty, kam se v den svých 17. narozenin skutečně přihlásil.
Ještě předtím, než odjel do Jižního Vietnamu, vyhrál – mezi jinými – i Wimbledon Cup a právě toto vítězství jej katapultovalo v očích kapitána Edwarda Jamese Landa mezi nejlepší střelce, jaké poznal. Chtěl totiž, aby každá četa US Marines měla své dobré snipery. A tak začala Carlosova naprosto šokující kariéra.
Generálporučík P. K. Van Riper, velící velitelství bojového rozvoje generála námořní pěchoty, blahopřeje Gunnery Sgt. Carlos Hathcock (v důchodu) poté, co mu předal Stříbrnou hvězdu během ceremonie v praporu výcviku zbraní.
Střelba v krvi
Roku 1966 odjel do Vietnamu, kde velmi rychle získal reputaci jednoho z nejlepších odstřelovačů, a to zejména díky jeho reakcím a způsobu vedení boje. Jeho jméno se stalo legendou. Dokázal zcela soustředit svou mysl a každá mise pro něj byla nesmírně důležitým posláním. Sám popisoval svůj život jako „život v bublině“ – velkou část jeho dne zaujímala absolutní koncentrace na akce, během níž dokázal s naprostou přesností zasáhnout cíl a splnit tak svůj úkol. Používal nejčastěji jako svou primární výzbroj pušku Winchester Model 70 v ráži 30-06 Springfield.
Legendární činy
Carlos se zapsal do historie nejen vietnamské války, ale i střelectví obecně. Byl velmi akurátní a obávaný, Severovietnamci na jeho dopadení dokonce vypsali odměnu v hodnotě třiceti tisíc dolarů. Tato extrémně vysoká suma byla velmi motivující pro všechny „lovce lidí“, ale ani tak se jej komunistickým ostrostřelcům nepodařilo nikdy dopadnout.
„Carlos měl trpělivost a odvahu na to splnit i ty nejnebezpečnější práce. Vždycky, když se vrátil z akce, cítil se velmi dobře, protože prý kryje záda klukům od pěchoty, aby se v pořádku vrátili domů," sdělil po jedné z Carlosových misí jeho velící důstojník.
Tento legendární odstřelovač má na svém kontě celou řadu téměř neuvěřitelných příběhů, v nichž se například plazil po dobu tří dnů a nocí, a pak jedinou ranou zneškodnil svůj „terč“. Jindy zase na vzdálenost přes 2200 metrů dvěma ranami zastřelil nepřítele jedoucího na kole. Tento rekordní zásah se nikomu nepodařilo pokořit po dobu dalších 35 let.
Vietnamští vojáci ve válce ve Vietnamu, 1967
Dvě kulky pro Apačku – obávanou trýznitelku
K jeho nejvíce vzpomínaným činům ale patří zneškodnění jednoho z nejznámějších severovietnamských odstřelovačů přezdívaného Kobra, ale především dopadl i obávanou krásnou a sadistickou sniperku přezdívanou Apačka, která se vyžívala v mučení Američanů. Byla členkou Viet Kongu, a i přes svůj poměrně nízký věk 31 let se proslavila právě svou krutostí. Americké mariňáky stahovala z kůže, řezala oční víčka, strhávala nehty a nebála se ani toho nejhoršího – své mužské oběti kastrovala a pak je zhanobené posílala zpět ke svým. Její život ale jedinou čistou ranou ukončil právě Carlos Hathcock, který bral počínání sadistické bestie velmi osobně. Navíc ji zastřelil právě v momentě, kdy vykonávala svou potřebu. Jak sám později řekl, byl to jediný cíl, do kterého ještě vystřelil jednu ránu. Pro jistotu.
Po zranění instruktorem
Konec kariéry snipera ve Vietnamu nastal pro Carlose roku 1969, kdy jeho auto s ostatními vojáky najelo na protitankovou minu. Hrdinsky z vozu zachránil sedm mariňáků, ale byl popálen až na 40 % těla. I když nehodu přežil, nemohl se již aktivně své práci věnovat, takže začal školit další vojáky coby instruktor. Zemřel 22. února 1999 ve věku 56 let na roztroušenou sklerózu a s ní spojené komplikace.
Zdroje: en.wikipedia.org, www.armyweb.cz, www.radiodixie.cz, books.google.cz
