Snaha vlastenců osvobodit Brity okupovaný ostrov Ramree se vyplatila, ale za tu nejvyšší a nejbrutálnější cenu. Psal se rok 1945 a boje mezi japonskými obránci a britskou námořní gardou trvaly už šestý týden. Nepřítel byl ve velké přesile, Japonci se ale nevzdávali. Devět stovek zbývajících vojáků se rozhodlo přidat ke zbytku vojska na druhé straně ostrova, kde se také stále bojovalo. Museli však přejít bažinu o rozloze 16 km čtverečních. Nezbývalo jim nic jiného než ve tmě vyrazit přes oblast, o níž věděli, že je domovem lidožravých mořských krokodýlů.

Britové oblast obklíčili a Japonce nespouštěli z očí. Mangrovové bažiny byly kromě krokodýlů plné další nebezpečné havěti, která vojákům ztěžovala přechod; útočili na ně jedovatí pavouci, hadi a otravní moskyti. Bez jídla a pití pak jeden po druhém opadávali. Unavená a nemocná těla byla perfektní kořistí pro vyhladovělé krokodýly.

Jakákoliv obrana byla zbytečná. Ve tmavě vodě bylo nemožné zpozorovat krokodýla, který se chystá k útoku. Vzduchem bouřily stovky výstřelů z pušek, kulky se zabodávaly do okolních keřů, země, nebo vojáků samotných. Z devíti set vojáků, kteří se odvážili vstoupit na krokodýlí území, jich přežilo pouze dvacet. Zbytek se stal potravou nenasytných a krvelačných ještěrů.

Krvavá událost se zapsala i do Guinnessovy knihy rekordů jako nejsmrtelnější útok krokodýlů v dějinách. Kolik vojáků doopravdy usmrtili krokodýli a kolik se stalo obětí dehydratace či totálního vyčerpání není jisté. Ostatky vojáků si vodní tvorové spravedlivě rozdělili.

Našli se však tací, kteří tragický příběh zpochybňují. Spisovatel Frank McLynn označil tragédii za obyčejný mýtus. ,,Pokud tragédii způsobilo "tisíce" krokodýlů, jak se v téhle legendě traduje, jak tyhle mořské příšery přežívaly před masakrem a jak se uživily poté? Ekosystém mangrovové bažiny s tak nepatrným zlomkem savců žijících v něm by před příchodem Japonců nedovolil existenci tolika krokodýlů na jednom místě."