Za bitvu u Caransebeși se její účastníci tak styděli, že o jejím průběhu nikdo dlouho nevěděl. Prameny z 18. století pouze zmiňují, že armáda došla do cíle. O nejtrapnějším střetu století se tak svět dozvěděl až v roce 1968. Barvitý popis události uvedl historik Paul Bernard.
Uprostřed září roku 1788 vyslali Rakušané k rumunskému městu armádu sestávající ze 100 tisíc mužů. Její křídla chránily husarské pluky. Když se předvoj přiblížil k městečku Caransebeș, rozhodl se utábořit. Několik desítek mužů začalo prozkoumávat okolí. Narazili na místní obyvatele, kteří jim ochotně prodali trochu jídla a „lék na úplavici". Kavaleristé tak skoupili veškerý alkohol, jež našli. Na nic nečekali a pustili se do ochutnávání.
Alkohol je metla
Krátce nato přicházeli první vojáci habsburské pěchoty. Když unavení po celodenním pochodu uviděli hodující husary, chtěli, aby se s nimi rozdělili. To však výše postavení jezdci razantně odmítli. Sudy a alkoholem ohradily a pěšáky zavalili sprškou nadávek. Ti se rozhodli, že si podobné chování nenechají líbit.
Když Turci přijeli, byli překvapeni.
Na louku se začala vkrádat tma. Protínaly ji jen malé ohníčky. Hovor pomalu utichal. Najednou někdo vykřikl: „Turci! Turci!" Vojáci začali zmateně pobíhat. Ozývaly se střely. Notně opilí husaři vyskočili na koně a vydali se vstříc neviditelnému nepříteli.
Bitva u Caransebeși
Střelba, ržání, křik a varování před Turky vyděsilo vojáky právě příchozích oddílů armády v čele s generálem Colloredem. Ten se rozhodl spustit dělostřeleckou palbu. Muži padali jako mouchy. Zem se zbarvovala do červena. Když si někteří důstojníci uvědomili, že „sekají“ vlastní jednotky, snažili se boj přerušit. Pobíhali a křičeli: „Halt, halt!“ neboli: „Přestaňte, přestaňte!“ Jenže mnozí členové habsburské armády neuměli německy. V jejich řadách bojovali také Srbi, Chorvati, Italové a další národnosti. Slovo jim připadalo jako válečný pokřik Turků: „Alláh! Alláh!“ To vedlo ještě k větší panice.
„Chtěli jsme si z husarů jen vystřelit. Jakmile by odjeli, sudy bychom jim vzali," přiznal se přeživší člen pěšího pluku. Že to nebyl dobrý nápad pochopil, když ranní paprsky začaly protínat tmu. Na bitevním poli leželo 10 tisíc mrtvých vojáků. Další utrpěli vážná zranění. Když se za dva dny ke Caransebeşu přiblížili Turci, habsburskou armádu tam nenašli. Kdo přežil, rychle oblast opustil. Strategicky umístěné rumunské městečko si tak Osmané přivlastnili bez boje.
Co je legenda
„Vše probíhalo v pořádku. Najednou však nastal ve skupině Rumunů poplach. V tom zmatku někdo vystřelil do jednotek husarů a dragounů. Ti palbu opětovali a na pěšce zaútočili. Část vojska se pak rozprchla," psal císař Josef II. svému mladšímu bratrovi princi Leopoldovi. „Nakonec se situace uklidnila. Měli jsme štěstí, že se Turci neobjevili, jinak by nám zabili celou armádu."
Podle tohoto pramenu tedy vypadá, že se realita s legendou shoduje jen částečně. Vědci předpokládají, že obětí nebylo 10 tisíc, jak uvedl historik Paul Bernard v biografii císaře Josefa II. z roku 1968, ale mnohem méně. Zpráva z tažení zveřejněná v bavorském tisku v říjnu 1788 uvádí jen 150 obětí. Je však možné, že toto číslo také není pravdivé. Incident, jež vyústil střelbou do vlastních řad, byl pro císaře i generály ponižující. Celou situaci tak mohli cíleně zlehčit.
Zdroj:
