Co vám neřekli o bitvě u Sudoměře. Husity nespasila vozová hradba, ale bahno

Bitva u Sudoměře

Bitva u Sudoměře

Foto: Profimedia.cz

Byla polovina března roku 1420. Velitel husitů Jan Žižka seděl v širokém křesle, popíjel víno a díval se do plamenů. Z myšlenek ho vytrhlo až tiché odkašlání: „Dorazil posel s dopisem. Kněz Hromádka vás žádá, abyste do Tábora vyslal část svých ozbrojenců," tlumočil obsah listu sluha. Žižka se protáhl. „Svolej posádku, za několik dní vyrazíme."

Výprava, čítající podle Starých letopisů českých 400 pěších, včetně žen a dětí, 12 vozů a 9 jezdců, vyrazila z Plzně 23. března. O její trase byl tajně informován mistr převorství strakonických johanitů Jindřich z Hradce a oddíly „železných pánů“ pod velením kutnohorského mincmistra Mikeše Divůčeka z Jemniště a Petra ze Šternberka. Ti neváhali ani minutu. Ihned za husity vyslali špehy pod velením Bohuslava ze Švamberka. Ráno 25. března bylo jasné, že Žižka míří k Sudoměři.

Avšak budoucí táborský hejtman už několik dní tušil, že mu nepřátelé dýchají na paty. Věděl, že pokud chce do nově založené „vzorné husitské obce" dorazit, střetu se nevyhne. „Žižka plně využil svůj skromný časový náskok a k boji vybral dokonalé místo. Zvolil takovou formu obrany, která do značné míry eliminovala jasné přednosti protivníka, tedy nejen vojenskou zkušenost, ale také výzbroj a mobilitu," píše ve své knize Jan Žižka Petr Čornej.

Bitva u Sudoměře

Husité rozložili svůj tábor na hrázi mezi vypuštěným rybníkem Škaredý a rybníkem Markovec. Jediný možný přístup mezi nimi nechal Žižka přehradit sraženými vozy. Záda jim kryly bažiny, jež dnes tvoří rybník se jménem Prostřední. Do tmy chyběly necelé tři hodiny.

Jan Žižka je legendou.

Jak skutečně vypadal Jan Žižka: Od mládí měl znetvořený obličej a špatně mluvil

Ze směru od Strakonic mířili šlechtici plzeňského landfrýdu a strakoničtí johanité. Ze směru od Písku jely rytířské oddíly „železných pánů“. Jejich útok byl tvrdý. Úzký prostor hráze ale nedovolil plně rozvinout jízdní šik. Husité se bránili, co jim síly stačily. Využívali kuše, píšťaly, hákovnice, cepy a sudlice. Podnikli i několik protiútoků.

Spanilá jízda k Baltickému moři

Jak probíhaly spanilé jízdy a proč se husitům krást v cizině nevyplatilo?

„Husité hájili své životy, měli tedy opravdový zájem bojovat. Naopak vojáci na katolické straně pouze plnili rozkazy. Netoužili po zranění, natož po smrti," vysvětluje historik Jaroslav Jiřík. Střet na čelní frontě tak nebyl pravděpodobně dlouhý. „Železní páni" se tak snažili na husity zaútočit z boku, přes vypuštěný rybník Škaredý.

Úspěch husitů

Jezdci však narazili na jeden významný problém - bahno. Hustá mazlavá hmota se lepila na kopyta koní a znemožňovala pohyb. Vojáci tedy sesedli a snažili se k husitům dostat pěšky. Ti však využili situace a na zabahněné křižáky masivně útočili. Zanedlouho se začalo smrákat a na krajinu padla mlha.

Zdroj: Youtube

„Pán Bůh byl při Žižkovi. Ačkoli bylo teprve kolem hodiny nešporní, slunce náhle zapadlo za horu, jako by ho tam někdo stáhl. Nastala tma, že nikdo nevěděl, kdo koho bije. Když nepřátelé viděli tento zázrak, složili zbraně. S velkou hanbou a škodou odtáhli," uvádí Staré letopisy české. Husité přenocovali na místě bitvy. Podle středověkých válečných zvyklostí si tedy mohli připsat vítězství. Ráno pohřbili mrtvé a vydali se opět k Táboru. Bitva u Sudoměře se do historie zapsala jako první velký střet husitských válek. Vítězství dodalo husitům sebevědomí a Janu Žižkovi renomé skvělého válečníka.

Zdroj:

www.zoom.iprima.cz, www.zpravy.aktualne.cz, www.lovecpokladu.cz